O Zambii se v poslední době dost mluví v souvislosti s rozvojovou pomocí ČR, tak jsem se chtěl přesvědčit na vlastní oči, jak to tam vypadá. Už při studiu informací jsem se dočetl, že jsou tam velmi přátelští lidé, což se potvrdilo vrchovatou měrou. A jsem přesvědčen, že mávání a pozdravy jsou na rozdíl od východní Asie míněny skutečně upřímně od srdce. Sice většina turistů jezdi do Zambie za účelem safari v národních parcích, ale mě zajímají více lidé na vesnicích než připravené divadlo pro turisty. I když Viktoriiny vodopády jsme si ujít nenechali.
Protože Zambie je asi 10x větší než ČR a přitom má zhruba stejně obyvatel a ještě mnohem méně jich vlastní automobil, je zde velmi malý provoz na silnicích. Za 17 dní jsme stihli objet pouze jižní část země, která je poměrně plochá, pouze kolem Lower Zambezi jsou kopce až 800 m..
Oficiálně je Zambie jedna z nejchudších zemí, HDP asi 900 USD /os/rok. To je ovšem naše "západní" hledisko a je otázka po čem většina obyvatel vlastně touží. Většina obyvatel nikam nespěchá, to co vydělá hned propije v "jablečném pivu", čož je vlastně jablečný burčák a k jídlu stačí kukuřičná kaše Shima s omáčkou. Elektřina se používá hlavně k provozu zesilovačů a reprobeden, které by mohly ozvučit stadion ale místní omladina protančí pět metrů před nimi klidně celý den a noc. Takže oni jsou v podstatě pořád jakoby na dovolené, kterou si ne každý Evropan může dovolit .
Reálně nelze najít v Zambii žádný vetší problém: Srážkové úhrny jsou cca 1100 - 1400 mm/rok, tedy 2x více než v Evropě, sice jsou soustředěny do půl roku, ale přesto zabezpečují dostaek úrody. Velké řeky kromě ryb umožňují výrábět prakticky 100% spotřeby elektřiny, jsou zde i velké ložiska nerostných surovin, zejména mědi. Velký příjem je i z turistického ruchu - jeden den v Safari campu stojí i 600 USD. Země žije navíc nejméně 100 let v míru, jedinou válečnou vzpomínkou je památník Rhodéských vojáků z II. světové války, kteří ale pomáhali v bitvě o Británii.
Leží asi v půli cesty mezi Livingstone a Lusakou na hlavní silnice, která je v mapě označena jako dálnice. Městečko na první pohled zaujme upraveností, dokonce jsou zde dlážděné chodníky lemované stromořadím. Czech center je hned u hlavní silnice. Proč si naši úředníci vybrali zrovna toto městečko jsme pochopili až když jsme na okraji uviděli golfové hřiště. K čemu asi slouží vodní zdroj, který zde s velkou slávou vybudovali? Vzpoměl jsem si na zapadlé vesničky ve vnitrozemí, kde 10 leté děti nosí na hlavě 25 litrové kanystry třeba i 5 km .
V každé trochu větší vesnici, u nás bychom řekli střediskové, je škola o několika budovách. Problém je ovšem, že se učí třeba jenom v jedné a ostatní jsou zchátralé, chybí třeba kus střechy, okna nejsou ani v té provozované. Nevím proč to tak je, jestli je nepotřebují nebo nemají na provoz nebo někdo potřeboval kus střechy. Dost jsem pochopil po setkání s Renym, americký dobrovolníkem, u kterého jsme jednu noc přespali. Měl na starosti několik vesnic a pomáhal jim organizovat vše veřejné od správy škol po policii ale i řešit problémy jednotlivých rodin. Důležité ale bylo, že jim to neorganizoval sám ale učil je, jak organizovat společné věci. A to je to, co oni potřebují nejvíce. Bydlel v jen o trochu lepší chýši než vesničani, chodil si pro vodu s kanystrem a myl se v hrnečkové sprše. Také bylo vidět jakou má u místních autoritu, všichni ho upřímně zdravili a chodili k němu pro radu, i když jim bylo 2x tolik. Jaký rozdíl oproti oficiální státní pomoci s golfáčem.
Většina zpráv v televizi je o tom, jak Čína Zambii pomůže postavit to či ono, hlavně silnice a geologický průzkum. Skoro každý politik je dobrovázen nějakým čínským "poraděnkem" takže člověk ani neví, jestli se dívá na zambijskou nebo čínskou televizi, připomíná to naše 70. léta (50. si moc nepamutuji) . Trochu jiný pohled mají normální lidi, kteří komentují silnice, postavené Číňany slovy: "Chinese shit, after few years ruin". Kam budou v budoucnu směřovat nerostné suroviny Afriky je ale vcelku jasné.
Už před cestou jsme se dočetli, že mouchy Tse Tse mohou být problém. Že to ale bude tak, že člověka během pár chvil přivedou téměř k šílenství, to jsme nečekali. Bylo to také vlastní vinou; nebyli jsme správně připraveni. Největší chyba bylo oblečení; tse tse útočí na tmavou a modrou barvu, což byla přesně barva mého cyklistického oblečení. Když jsem si pak oblékl světlé kalhoty a košili, které jsem měl do letadla, tak to bylo o mnoho lepší. To je lepsí jet bez trika než v tmavomodrém, stačí tmavé rukavice a už se na ruce vrhají jako zběsilé. Druhá důležitá věc je, že útočí na pohyb, takže když se zastaví, za pár minut zmizí. Člověk si už myslí, že už dají pokoj tak se rozjede a za pár minut za sebou vláčí černý závoj. Zkoušel jsem jim ujet, ale ani při 45 km/hod jsem je nesetřásl. Když se unaví, sednou si na záda, posilní se krví a klidně letí dál. To je také důvod, proč zprávy od cestovatelů autem nebyly tak hrozivé; do jedoucího auta se nedostanou a když se zastaví, tak také neútočí.
Do Zambie se nejvíce jezdí na safari, místní turistický průmysl je na to také vybaven. Sezóna je v období sucha od června do září, kdy je uschlá a nízká vegetace a zvěř se stahuje ke zbytkům vody, kde je možné snadné pozorování nebo zastřelení. My jsme zde byli na konci období dešťů, takže je zvěř rozptýlena a schována v buši. Přesto, když si člověk odskočí jen pár metrů od silnice na velkou a uslyší řev lva, je s tím hotov dost rychle i když je prý 2 km daleko. Nebo jet po ceste, kde jsou půlmetrové stopy slona a vedle hned maličké 20 centimetrové je docela napínavé, zvláště když je jasné, že jsou pár minut čerstvé. Tunový hroch se také pěkně polekal, když se za křovím objevil cyklista. Člověka napadne, co když tomu zvířeti se zachce jen tak pro zábavu ulovit si nějakého cyklistu, kterého sousední hroch ještě nemá. Naštěstí zvířata neuvažují jako lidi, tak si nás moc nevšímali. Samozřejmě v ZOO to vše je vidět mnohem více zblízka, ale ta zeď nebo mříž tam přece jenom je. Navíc zvuky, resp tajemné ticho a vůně savany a buše je něco úplně jiného.
.