(já LamaG, Kam, Markéta, Pavka, Kolářovi)
Odlétáme z Prahy do NY s ČSA. Na letiště nás veze LamaM protože má potřebu dělat věci složitě když to jde jednoduše. Ráno došel k objednanému doktorovi a tam se přeobjednal na jindy! … Po jedenácti hodinách letu jsme v NY. Čeká nás půlhodinová fronta na imigračním, bez otázek, bez problémů, pouze skeny prstů a fotky obličeje. Shuttle bus do Hotelu Ramada kde máme zarezervovanou jednu cimru. Amerika, vše funguje tak jak je napsáno či řečeno. V plánu máme návštěvu Manhatanu a tak taxíkem na YamaycaCentre a odtud metrem. Staré metro, ale jezdí častěji než v Praze. Po 45minutách vystupujeme na WTC. Už je skoro tma a pěkná zima. Pěšky jdeme okolo dvou jam po „dvojčatech“, v jedné už vyrůstá nový mrakodrap. Jdeme na břeh řeky Hudson, a pak jdeme na Brodway. Studený vítr nás žene pryč, jsou cca 3st C. Překvapilo mě, že večer je na Manhatanu mrtvo, málo lidí, jen hromady pytlů s odpadky po úřednících.
Budíme se před šestou (přeci jenom je u nás už jedenáct) a jdeme na snídani, čeká nás bohatý bufet. Jsme v jídelně skoro sami. Přilepil se na nás pikolík, neustále se nás ptá co jsme snědli a co si ještě dáme, je to nějaké podezřelé… . Nakonec nás stáhli o 47 USD, bereme to s úsměvem!
Odmítáme taxi a těch 300m vzdušných jedeme opět shuttle busem, na rozdíl od včerejška řídí černoch, samý úsměv a ochota (včera řídil kyselý běloch který ani nepozdravil a ještě čekal na dýžko). Let do SanSalvadoru cca 4 hodiny kde Taca má v SS svoji základnu a následný závěrečný půlhodinový let do Guatemala City. Vyhlížíme vulkán Pacaya, jestli soptí, není ale moc vidět protože je blbá viditelnost. Gua City je na náhorní placce v kopcích do které se zařezávají ostrá údolí – rokle. Dost zajímavé.
Vše nám přišlo, já mám ale ohnuté převodníky (nejspíš po hození kola na vozík), zkoušíme narovnat ale velký tác praskne. Budu muset jezdit bez něj.
Boj v letištní směnárně vyměnit dolary. Jaký rozdíl oproti Americe kde vše stoprocentně funguje. Do hotelu jedeme nakonec do ZONA 1 (střed města), cca 6km od letiště ale neskutečný provoz, smrad, bezohlednost řidičů nezvyklých na cyklisty. Nikdo zde nejezdí na kole. Ubytování v hotelu Hernani (čti hrr na ni), uplatňuji svoji plynulou španělštinu, nakonec jsem s těma 5ti frázemi v pohodě vystačil. Zpět na kolech na letiště pro Lamy Alpské, přijíždíme se setměním, provoz jěště zhoustl, šílené peklo. Říkáme jim ať se ubytují u letiště. Cestou zpět za tmy ztrácíme Markétu, ujela nám, jak je jejím zvykem, dopředu. Je tam dost pump Shell a McDonaldů. Nakonec si u stánku dáváme večeři, 4-5 tortill, 4 piva za 100K. Tímto zjišťujeme že levno zde nebude a zároveň po několika hodinách v zemi padá domněnka že Guatemala je chudá rozvojová země.
Naposled peklo na letiště, vyzvedáváme Lamy, necháváme u nich v hotelu část věcí, dohadujeme se kudy pojedeme na volcan Pacaya (činná sopka) kde se chceme podívat na lávu. Nakonec jedeme po silnici 14, víc východně než druhá varianta. Hned pod G.C. přes velkou rokli, pořád aglomerace, auta, lidi, domy, smrad. Lepší se to až u jezera Lago de Amattlan. Příjemná cesta okolo jezera, jezdí tam dost cyklistů na silničkách, někteří závodí, takže nestačíme. Přejíždíme odbočku na sopku, nakonec se s námi vrací tři cyklisti co se s náma dali do řeči.
Z asfaltky nás čeká 8km stoupání do SanFrancisco de Sales po prašňačce do sedla nad Lagunou. Sjezd k Laguně o odtud ještě 2-3 km do turist centra pod Pacayou. Oběd. Pavka si na naší radu objednal „Carne de perro“, majitelka se dobře pobavila, my taky. Na kráter nahoru se nesmí (sop.aktivita), s průvodcem se jdeme podívat na lávu. Platíme vstup do NP a začínáme stoupat. Prašná cesta, cca 90minut nahoru, resp. na úbočí. Proti nám jde dolů vojsko, šílený prach. Pak výš mlha, lišejníky, mechy. Dostáváme se k lávovému poli. Prvně zespoda, vidíme pouze místa kde láva vychládá, pak se vysápeme nahoru a vidíme výtok, jak láva krásně plynule vytéká. Je to takový jazyk cca 1-2 metry široký a 30cm vysoký. Je tam dost velké teplo (k nevydržení), toho využívá pes lávový který se povaluje o kus níž. Spousta fotek, a jdeme dolů. Cestou odbočujeme po louce ke kouři což má být malý kráter. Jaké je naše překvapení když vidíme komín malé továrničky… . Platíme za hlídání kol a sjíždíme do vesničky San Vincente de Pacaya, 7km. Bereme první hotel. Jdeme do vesnice hledat hospodu, není to moc snadné něco najít, nakonec se vracíme do hospody „se zvonkem“ kde nám paní udělá vajíčka a fazole a konečně mají pivo Gallo v litrových lahvích které ihned pojmenováváme Cerveza Economico. Tak jich pár vypijem, objednáváme zmáčknutím zvonku nad stolem, jak důmyslné.
Ráno čistá obloha a krásné výhledy na 2 sopky okolo.
Sjíždíme dolů z kopce na silnici CA9 (dálnice). Hledáme cestu z Paklinu na sever do Antigui. Před Paklinem velké nové satelitní městečko domků za dost důrazným plotem s bránou se závorou. Takovýchto „městeček“ jsme pak viděli více. Dost divoký ve srovnání s „normální“ gua zástavbou. Nacházíme šotolinku která vede 8-10km pořád do kopce do krásné nefalšované vesnice Sta Maria de Jesus. Peleton se řádně roztrhal. Ve vesnici jsme dost zplaveni, dáváme si na ulici ovoce, koukáme jak prodávají koně. Sjezd dolů do Antigua. V jedné zatáčce velká skupina klečících věřících.
Barevné turistické místo Antigua obklopené vulkány leží dole v údolí, těšíme se. Je však pěkný opar takže nic okolo není vidět, místo toho nás vítají mraky turistů; bohužel jsme opět v realitě. Děláme okruh na kole po severní části Antigui, před jedním klášterem se necháváme s Lamou polít živou vodou. Je to tady „moc hezké“, ale ty mraky turistů v nás vyvolávají jediný pocit – chceme pryč, dál do Chimaltenanga. Kolářovi zůstanou. Společně se chceme ještě zastavit na kafe v Jocotenango (předměstí Antigui). Pokoušíme se vyjet na Jocotenango, ale zarazí nás policajti kteří korigují dopravu kvůli velkému náboženskému průvodu, kde stovky maníků ve fialových hábitech prochází ulicemi a cca 30 z nich nese velikou rakev. Impozantní, ale nevíme přesně co to bylo (vazba na velikonoce). Ztratili jsme Pavku, díval se na průvod jinde a pak si dal dle domluvy kafe a na noc dojel do smluveného Chimaltenanga kde spal sám. Nás obchvat města hodil až za Jocotenango a jeli jsme rovnou dál. Stoupáme mírně až do Parramos kde se se zapadajícím sluncem rozhodujeme změnit plány (dnešní nocleh + zítřejší etapa). Nechce se nám jet zítra po hlavní přes Chimaltenango. Shlédneme místní diskotéku v kostele pro starší a pokročilé a popojedeme 3km za Parramos kde se ubytováváme v dost komfortních bungalovech.
Snídani máme objednanou už na 6.30, poridž, pečené banány, omelata, fazole, je toho tolik že vše ani nedojídám. Čeká nás královská etapa, cílem je jezero Attitlán, to ještě netušíme jak tvrdá a krásná bude. Z Parramos stoupáme za příjemné teploty směrem k Volcanu Acatenango. 3763m.n.m. Po půlhodině končí asfalt a my stoupáme dál. 2-3x se na chvilku objevil nad Volcanem Pacaya dým, nádhera, jak kdyby kouřila mašinka. Sjezd do vesnice která je v táhlém kopci dlážděnou cestou uprostřed. Kupujeme kolu a vodu. Markéta 20metrů pod obchodem kde čekáme vzala stopa a ani si nás nevšimla. Dál stoupáme do sedla a pak se pod náma objevuje údolí, které je o 1000 m výškových níž a za ním v mracích sopky okolo jezera Attitlán. Šotolinový sjezd o 900 m.v. níže do Acatenanga. Odtud má být nepříjemné stoupání do Patzicie, byla to ale pohoda, vše po asfaltě a bez provozu. Pobavila nás hláška Markéty – „nemusím pít, měla jsem nanuka“. Ve 12.15 jsme v Patzicii, dáváme výborný buritos s kuřetem. Nechceme moc váhat, a tak ve 13 hodin vyrážíme dál po staré Transamerikáně do Patzunu. Hustý provoz, nebezpečný. Pěkně udržovaná a obdělávaná políčka okolo. Z Patzunu jedeme po tečkované cestě (v naší mapě), nejedeme druhou, původně plánovanou cestu. Bylo to podél potoka hlubokým borovicovým údolím, pořád nahoru, dolů, nahoru, dolů, nakonec sjezd k Rio Grande a pak dost husté stoupání na hranu krátera Lago de Attitlán. Kamenáč tam v kopci simuluje infarkt, moc mu to nejede. Konečně jsme nahoře na hraně v městečku Godinez. Tady jsem si mysleli že už to bude brnkačka, ale opak byl pravdou. Jsme 500m výškových nad hladinou jezera, do San Lucas Tolimán je to 12km, ale zadarmo to nebylo, „ňáký“ kopce tam byly. Začínám toho mít plné kecky, bolí mě záda… . V San Lucas Tolimán naposled kupujeme vodu a něco k snědku a vyrážíme na závěrečných 15km do Santiaga de Attitlán, což už naštěstí bylo bez velkých kopců, jinak bych umřel už cestou. Pěstují zde kávu, okolo cesty jí vykupují jako čaj na Cejloně. Pracně vybudovaná políčka mezi lávovými kameny, nezbývá než smeknout co všechno dokáží obdělat. Nacházíme hotel kde už je Pavka s Kolářovými. Mám žaludek pěkně na vodě, jsem dost unaven, přeci jenom 110km a 2850m převýšení za 7,5hod čistého šlapání mi dalo zabrat. Jdeme na večeři ale hlad a chuť nějak nepřichází. Dojdu do hospody, sednu si, objednám si pivo, zatočí se mi hlava a jsem rád že jdu zpět… .Vykadím se a ležím na posteli; dýchám jak pes a je mi nablití. Žaludek netráví a nebere, hlad vůbec nemám. Po 1,5hod přichází Kamenáč, jde si čistit zuby, musím k němu na záchod protože na mě jde další kadění. Sedím na záchodě, kadím a zároveň házím šavle do sprchového koutu, od oběda je tam spousta nestráveného… . Kamenáč kouká jak puk, ani nestačí filmovat. Cpe do mě náký prášky… . je mi líp, uléhám, piju vodu, možná i usínám. Pak se to celé opakuje a to už mi nepřijde normální. Potřetí to na mě přichází v noci (nával horkosti + studený pot), to už ale ustojím… .
Ráno mi je už líp, ale na snídani si koupím akorát bílé pečivo a zaleju to čajem.
Včera se domluvili, že jezero nebudeme objíždět na kole, ale pojedeme lodí do Panajachel. V přístavu není problém domluvit loďku, ihned jsme odchyceni. Loďka s námi jede výletně kolem St Pedra. Ráno je lépe vidět než odpoledne (včera nebylo vidět v oparu nic), akorát Volcan Atitlan 3500m.n.m. je v oblacích. Okolní dva volcany (Volcan Taliman 3158m.n.m a Volcan St Pedro 3020m.n.m.) jsou vidět celé. Svahy jsou plné trávy a keřů a vyrůstají hned od vody. Jeden by neřekl, že jsou tak vysoké. Krásné baráčky v severním svahu jezera hlavně ze dřeva. Je celkem teplo, nechce se nám to moc roztlačit, pomalu stoupáme do města Solola které je už v 2000m.n.m. (o 500m výš). V Solole kupujeme vodu, stojíme na rohu u tržiště a je tam neskutečný mumraj. Pozoruji hlavně indiánky, pestrobarevné oblečení na ženských všech generací. Ze Sololy začíná peklo. Stoupáme do kopce, plno prachu, aut, staveništěm (rozšiřují silnici) až do výšky 2520 m.n.m kde jedeme 3km po transamerikáně až na typicky tiráckou křižovatku kde odbočujeme na Cicicastenango. Úsek cesty mezi Sololou a touto křižovatku byl pro mě, z hlediska provozu, prachu, smradu nejhorší z celé Gua. Do Cicicastenanga to máme 17km, první část z kopce skrz staveniště silnice (humus, prach, výfuky), pak sjezd k Rio Grande, pak stoupáme naposled prudce nahoru a poslední 3km sjezd do Cicicastenanga. Cicicastenango má být jedno z nejhezčích měst Guatemaly, mě to ale zprvu moc nepřišlo. Ubytování je zajímavé; několikapatrový barák ze samostatných bloků (místností). Výhled na pestrobarevný hřbitov.
V 16 hodin jdeme už na jídlo; Grand Plaza je plná dřevěných konstrukcí a na nich černé igelity či hadry. Tržišti uzpůsobené náměstí už vůbec nevypadá jako náměstí, navíc jsem ho ani prvně nepoznal.
Po deseti hodinách spánku jsem celkem Ok. Pěšky jdeme na snídani, najít ale nějakou kafetérii je nadlidský úkol. Končíme se stáncích na „Plaze“ a každý si dá co chce. Já si kupuju džus z čerstvých pomerančů, to mi bodlo. Kostel Iglesia de Santo Tomas – nahlížíme dovnitř, nesmí se fotit; před kostelem je super babka s kadidlem. S LamouK návštěva Museo Regional, jsou tam fotky 40let starého Cicicastenanga – úplně jiné, hlavně prázdné náměstí, nehyzdí ho ty dřevěné konstrukce stánků. V museu se ptáme na kterém kopci je Pascual Abaj (Sacrificed Stone), staré mayské místo. Už s naloženými koly se tam s LamouK vypravujem (návštěvu hřbitova vypouštíme, stejně tam přepadávají – jako všude…). Sjíždíme kolem hřbitova k potoku a pak děsný stometrový krpál nahoru a sjezd k bílému baráku – office, kde ale nikdo není a tak tam necháváme kola jen tak. Výstup na kopec (5min) kde je ožehlý kámen ve tvaru těla + kříže, v okolí pěkné smetiště, jak jinak. Točíme krátký rituální obřad.
Výjezd z města skrz bránu a vyklesáváme do první rokle. Před Santa Cruz de Quiché ještě jedna rokle s bezvadně plnou rýhou plnou odpadků. Jak krásně to ladí k těm borovicovým lesům… . Převýšení každé té rokle/údolí bylo cca 100 metrů. V Quiché hledáme odbočku na mayské vykopávky K´umarccaj, nikdo ale nerozumí naší španělské výslovnosti tohoto místa! Až na konci města se někdo dovtípí „Los Ruinas“ a pak je to snadný…! Na modelu to vypadá celkem velkolepě, ve skutečnosti je to takové motokrosové závodiště s pěknými stromy okolo, staré mayské místo to moc nepřipomíná.
Zpět do města, hned na kraji pekárna, ZKolář tam nechává baťoh s foťákem, vůbec mu nescházel a na nic si ho necenil… . Na Plaze u katedrály řešíme naší další cestu. Ptáme se tam na „zkratku“ do Uspantanu jelikož z mapy není jasné jestli tam cesta je či nikoli. Dva lidi říkají že prvních 33km do San Andres je „dobrý“, ale pak že se máme vrátit, že všichni jezdí tudy po hlavní, že to neprojedeme. A tak se rozdělujeme . S LamouK jedeme rovně přes hory (s tím že se přinejhorším vrátíme když to nepůjde), ostatní pokračují po asfaltce do Sacapules. Sraz je další den v Uspantan.
Za městem sledujeme běžce při závodě (těch jsme tady v Gua za celou dobu viděli víc než dost). Pak šotolina; ze začátku pořád lehce stoupáme, když nás mine auto tak rozvine nepříjemný oblak prachu, silnice je navíc na několika částech ve výstavbě. Celkem jsme vystoupali v této první nezáživné části 600 m v. a pak se změnil ráz krajiny. Krásné borovicové stromy s 20cm jehlicemi, cesta je zakouslá do ostrého hřbetu, vždy prudce z kopce a prudce do kopce. V závěru vyklesáme do širokého údolí St Andres. St. Andres je krásné městečko, musíme se ubezpečit že jsme v něm. Hotel hned vedle Plazy a kostela. Na Plaze hrajou všichni (dospělí) basket, večer fotbal (mládež). Luxusní hotel. Konečně teplá sprcha, tak se pořádně myjem a perem. Ptám se na cestu do Uspantánu, kupodivu zde nám tu cestu přes hory nikdo nerozmlouvá… . Večeři nám doporučují hned vedle, hospoda kovbojského stylu; plátek hovězího plus rýže. Pak se snažíme najít jinou hospodu, žádná ale není, pouze lékárny, prodejny hudebních CD, foťáků, mobilů … . Je mi divné, že na ulici jsou pouze děti. Kde jsou ve 20hodin chlapi a ženský je mi záhadou. Vychutnáváme pohodu klidného příjemného městečka, žádná krize, pouze super klid a pohoda. Vracíme se ještě na jedno do naší hospody.
Je k neuvěření jak takové civilizované městečko jako je St Andres je s civilizací spojené pouze úzkou kopcovatou klikatou šotolinou. Možná ten klid a pohoda je právě proto.
No ale na závěr jsme si malé vzrušení užili. V hotelu nám řekli že v 21.00 musíme být zpět, takže v 20.52 ve vedlejší restauraci platíme. A ejhle, hotel zavřen, železná mříž stažena na zem, ze dvora také zavřeno, restaurace vedle též ihned zavřena, najednou všude mrtvo… . Naštěstí si nás všimnul někdo na balkóně hotelu a pustil nás přes dvůr dovnitř.
Pekelná noc, v atriu hotelu pořád někdo kecal. A to nás čekala druhá královská etapa. Na snídani jdeme pěšky, městečko už, na rozdíl od večera, krásně žije. Nacházíme pouze vývařovnu pro místní chlapy, je pěkně plná. Všichni chlapi mají sombrera, vysoký boty, je celkem zážitek je pozorovat jak se ládují, jak kdyby týden neměli dostat najíst.
Balíme na hotelu, loučíme se, resp. kurvy se loučí s námi. Už je mi jasné proč se v noci tolik kecalo, proč tam byl takový bordel… .
Z města vyjíždíme po prašňačce směr Uspantan; v mapě je to tečkovaná cesta, nevíme co nás čeká. Potkáváme bezvadné staříky na koních, nažehlené bílé kalhoty, sombrera, hrdě se přesouvají do města. Zezačátku pozvolna vyklesáváme krásnou krajinou, pak rozcestí. Jdu se zeptat na cestu do místní školy. Děti jsou u vytržení, ale nechtějí se nechat vyfotit, když odejdu tak přerušují vyučování a vybíhají se ven podívat.
Po chvíli uvidíme pod sebou neskutečný kaňon. Koukáme, fotíme, žasneme (pořád dokola). Je jasný že musíme přes něj. Teď vidíme ten důvod proč nám včera v poledne v Quiché tuto cestu zakazovali… . Začátek je po cestě vydlabané v ostrém hřbetu, pak se směr otočí zpět a serpentinami klesá dolů, úplný závěr se sjíždí ve volných šutrech. Betonový mostek, pod ním zbytky kamenných pilířů starého mostu a začíná tlačba nahoru, ze začátku to jet opravdu nešlo, nasadili jsme styl „na Pavku“. Pak už většinou jedeme a vystoupáme ještě o 100m výš (500m) než jsme vyklesali. Objevuje se jiný ráz krajiny, otevřené pláně, ale pořád nahoru a dolů, super je že jsme sami, že nikoho nepotkáváme. Postupně se objevují vesničky, každá má kostel z betonových tvárnic natřených nazeleno; začínáme „vyhlížet“ konec, každé nové údolí považujeme za poslední, je to k nevíře kolik roklí musíme překonat. Kousek před Uspantanem nám závěr cesty zpříjemňuje pozorování dvou perr (psů) se zaseklým perem; jeden by neřek co vše se při (psím) sexu může stát… . Poslední stoupání a konečně kolem 12té hodiny Uspantan. Je pěkně chladno, klepeme kosu. Náměstí podobné jako všude, u stánku dáváme oběd. Přichází Markéta. My se ale rozhodujeme že tady nebudeme trávit noc, ale že pojedeme dál. Začíná super nový asfalt a my na 30km vyklesáme podél řeky Calá 1200 m výškových. To byla cyklistika. Až po sléze si uvědomíme, že (a proč) na této cestě nebyl žádný provoz. Občas je silnice plně zasypaná šutry. Od ocelového mostu, Chixoy, přes řeku Calá začínáme stoupat. Chtěli jsme si hned za mostem koupit pití, celkem opuštěná prodejna, bába seděla na záchodě a odsud s námi komunikovala. Neměli jsme čas a chuť na ní čekat a jeli dál. Super asfalt se u mostu změnil v šotolinu a my desítky minut stoupáme, pomalu ale jistě. Začíná trošku pršet, v jedné vesnici kupujeme kolu a bábovku, tam prší regulerně. Věříme, že nejhorší jsme vystoupali a že teď už to dojedem… . Pokračujeme dál šotolinou, pořád to stoupá, vždy další a další zátočina s horizontem. Je hodně zataženo a je nám jasné že dojet za světla bude na hraně. Dostáváme se do místa kde je na cestě zával a ZÍRÁM! Pod náma je šluchta jako svině. Upadlo kus hory; cca 500m široká a 1km vysoká kamenná lavina. Neskutečný obrázek. Kus se vracíme a kolmou cestou dolů se proplétáme okolo pracujícího bagru. Nechápu jak tudy může projet těch pár čekajících aut. Pak přejíždíme tu lavinu. Mrazí mě v zádech. Těžká technika proti nám, rychle sjíždíme po té improvizované šutrovité cestě, jediné co chci je být pryč. Po druhé straně laviny tlačíme kola nahoru zpět na úroveň původní cesty. Čerstvě vybudovaná, upravená cesta sjízdná jen pro 4x4. Do toho začíná kapat, pršet. Nahoře už je skoro tma, prší regulerně, vytahujeme čelovky, zima, déšť. Za úplné tmy sjezd do San Cristibal Verapaz. Nevíme přesně kde je střed města a tak bereme první hotel. Studená voda nás moc nezahřála a tak jdeme na večeři. Obcházíme náměstí, nikde žádná restaurace a tak končíme u stánku, což jak se ukázalo byla bezva volba. Bezva chlap se ženskou, bezva večeře (hovězí plátek na roštu + zelí se smetanou). Sonduji více o lavině a dozvídáme se, že lavina spadla před dvěma měsíci a od pondělka (4 dny) je zprovozněna ta provizorní cesta po které jsme projeli. Štěstí jako sviňa!, vracet se 500km by nebylo moc příjemné.
Dobrý spánek, ráno nás budí déšť, nechvátáme. Po sedmé jdeme na snídani, konečně pořádná panaderia, buchty, čaj, kafe. Přestává pršet ikdyž hory nad námi jsou pořád v tmavých oblacích. Na dvorku hotelu se s námi dává do řeči farmář, zítra prý pojedeme kolem jeho farmy tak se máme zastavit (když bude problém). Je to nějaký přistěhovalec co tu koupil kus země.
Máme to 19km co Cobánu (sem jsme chtěli původně dojet včera), je celkem silný provoz. V Cobánu hledáme bankomat, banka na náměstí, nějaký bankovní úředník nám ukazuje cestu na Chisec. Z Cobánu do Chisecu to má být 66km. Celé asfalt. Nejsou už takové kopce jako včera, ale i tak to bylo 1200m převýšení. Po většinu ale klesáme (hlavně na začátku) a dostáváme se až na úroveň 400m n m., hned je tu jiné podnebné pásmo. Oteplilo se, v kopcích se pekelně potím, prádelna, inu tropy začaly. Krásná políčka + zeleň, kukuřice, banánovníky, občas tabák.
Kolem 14té jsme v Chisecu. Na náměstí hotel s restaurací. V tom vedru chci něco lehkého, moc jsme si nerozuměli a tak přede mnou nakonec přistál hrnec plný polívky s krabem+mořskými plody+šneky. Náš pokoj mezitím uklidila uklizečka, tzn. podlahu vytřela savem, šílený smrad tam zůstal až do odjezdu… .
Dohadujeme se co dál, poněvadž okolo je (dle průvodců a map) dost „zajímavostí“ tvořených hlavně krasovými jeskyněmi. Dalo by se zde strávit i víc dnů. Nakonec vítězí varianta Laguna de Sepalou a zítra už s koly jeskyně 3km od Chisecu směrem na sever. Laguna má být „nádherné místo na koupání“ a je 9km od města po kamenité cestě, okolo políčka mezi lávovými kameny… . Laguna má mít „otevřeno“ pouze do 15 hodin, ale hned jak zastavíme u poutače tak se na nás vrhne průvodce (bez kterého to nejde). Chvíli se nechal přemlouvat, že prý je pozdě. Jdeme kus lesem k první laguně, a ona to nebyla laguna ale kamenný kráter zaplněný vodou. Druhá laguna navazuje plynule na první o kus výš. Tam se koupe a mýdlem myje řada dětí (rezervoár pitné vody). Třetí laguna má být nejhezčí tak jsem zvědavi. Jdeme lesem nahoru nad cestu a máme si vybrat buď vyhlídku nebo koupání. Jdeme na vyhlídku, koupání potom. Vidíme rozlehlý kráter s minimem vody, tak v téhle špíně se koupat nebudeme. Zpět dojíždíme za tmy. Těch kráterů po sopkách (i s vodou) tam bylo nakonec víc. Pokoj po umytím savem je dost zatuchlý. Přijíždí zbytek peletonu, našli nás po dvou dnech… .
Po snídani to společně šněrujeme na jeskyně. Je jich tady v této oblasti Guatemaly dost, jedeme na jeskyně Cuevas De Bombil. Jsou 3km od města naším, severním, směrem na Tikal. Na silnici najdeme poutač a po pěšince jedeme ještě cca kilometr pod zalesněný kopec. Tam necháváme kola a jdeme po zarostlé pěšince kterou vysekávají místní mačetami až k první jeskyni. Sestupujeme dolů, kupodivu bez průvodce (asi spí), takže je to zadarmo. Helena ihned kontruje že je to první jeskyně ve které byla zadarmo. Uvnitř je překvapivě široká spleť chodeb, měli tam být i kresby, ty jsme ale bez průvodce neobjevili. Pak jdeme pěšinou dál a obrovská jeskyně – dóm do kterého se dá slaňovat. My s Kam sestupujeme po úzkých starých žebřících dolů. Zpět ke kolům, opět obdivujeme místní mačetáře jak čistí pěšinu od trávy. Začíná časovka s otázkou: Stihneme dojet do Sayaxché? Je cca 11 dopoledne. Asfalt silnice je naštěstí zvlněná a je pod mrakem, takže to odsejpá.
Cca po 20km křižovatka s šotolinou na Laguna Lachuá a Playa Grande. Zde by dle mapy měla být sekačka (ostrého rohu) do Cruce del Pato. Sice přes pohoří Sierra Chimajá, ale o 20km kratší než cesta okolo. Tak to s Kam zkoušíme. Jeden dva pokusy odbočit ze šotoliny na cestu přes hory a pak jsme pochopili, že odbočka o které mluvili místní je o 15km dál a že cesta která je v mapě nejspíš končí pod skalnatým hřebenem hor. Tak stahujeme ocasy a po 40minutách se vracíme zpět na křižovatku. Zásek na konci peletonu narostl o dalších 40minut… . Po asfaltu mastíme dál na křižovatku San Antonio Las Cuevas. Zde lehké občerstvení a stíhačka ostatních pokračuje. Odsejpá to, hlavně v háku. Pomalu vyjíždíme ze stínu stromů a na sluníčku začíná být teplo, inu tropy začínají vystrkovat růžky. V jedné vesnici k našemu překvapení dojíždíme ostatní. Dál pokračujeme ve čtyřech, jízda v háku je příjemná, začíná 37km dlouhý úsek bez jediné zatáčky (přímka). Pouze horizont, horizont a další horizont, takové dlouhé táhlé hupy. Parádní cyklistika. Po 37km přichází zatáčka, oslava, v zatáčce hospoda, tak k ní zajíždíme na lehký gáblík. Potom posledních 35km, v cca 17.30 jsme opět v civilizaci, smradu – Sayaxché. Jdu fotit k převozu (zde není most přes řeku) zapadající slunce a odchytává mě přičmoudlý maník co nabízí výlet. Z tohoto města jsou na loďkách (pouze na nich) přístupné 3 staré mayské sídla. Ptám se ho nejhezčí místo za „ekonomiko“ cenu. Aguateca a 100K za hlavu, domluveno. Sayaxché je typické přístavní město se vším všudy; hotely, restaurace + bordely v přístavní části města. Po večeři jdeme s Pavkou a Kam ještě na plazu na jedno. Odchytává nás krámek přiopilého sypmpaťáka kde dáváme pivo (a další na něho) a on nám vypráví o kamarádovi belgičanovi a ukazuje fotky svých malých dětí. Navrch mu musíme dát zápis do památníku a vysvětlit cože jsme to tam napsali. Ptám se ho, jak má otevřeno, hrdě ukazuje na nápis 24 hodin…. Ha, ha vodu jsem u něj další den v poledne nekoupil, krám zavřenej.
Snídani máme nakoupenou z večera, protože v 6.30 máme sraz na řece na domluvený trip na Aguateca. Čeká nás 90minutová cesta malou lodičko. Pěkná zima. Občas málo vody tak zpomalí a vyhýbá se kořenům a kládám; obecně je v toto roční období vody málo. Prvně cca 20m široká řeka až na jezero Laguna Petaxbatůn. Jízda džunglí, občas kýčovité velké uschlé stromy (kmeny) na nichž sedí rybáři s vlascem nebo ptáci – bílí či černí. Vjezd na jezero a poté už dost úzká říčka, cca 5m, krásně šmiká zatáčky, řízení má v ruce. Vystupujeme. Výstup cca 50m výškových nad lagunu, opice nad hlavou. Hlavní budova – popsána historie + obrázky, nic se neplatí. Celá oblast je velká cca 200x800m, uprostřed je skalnatá průrva vysoká cca 10-15m. Obcházíme to dokola, super je že mimo nás tam byli (jako turisti) pouze dvě američanky. U každých staveb je vždy tabule která popisuje dané místo (+ nákres), je vidět že celá oblast ještě není moc zrekonstruovaná. Vše je ale uprostřed krásných vysokých stromů, k tomu řev zvěře, paráda. Prvně paláce, pak zpět podél průrvy, na závěr rozpadlé pyramidy a stély. Zpět k loďce. 1,5 hodiny cesty zpět, už je teplo, takže příjemné.
Ve 12.30 jsme zpět, debata o obědě + kam dojedeme večer. Padá varianta El Remote. Kolářovi a Markéta po přívozu busem do Flores, my na kole také tam. Převoz na druhou stranu řeky je pro lidi a kola zadarmo, pohon trajektu zajišťují přídavné lodní motory po stranách, vždy 2 a 2 na každé straně.
Do Flores to má být 60-70km, nakonec je to 75, asfaltka objíždí závěrečný „trojúhelník“ zprava. Dojezd do St Eleny, dva kopečky a začíná typický městský smrad. Lehce za soumraku bloudíme a přejezd po mostě (nasypaná hráz) na ostrov Flores. Oáza (turistická) klidu oproti špinavé a hlučné St Elena před mostem.
Čeká nás cesta na Tikal, snad největší zážitek Guatemaly. Rozhodujeme se, že se nebudeme vracet zpět přes špinavé město, ale že se na druhou stranu jezera necháme převést loďkou. Pěkná projížďka, za 20minut jsme v St Andrés. Pak nás čeká 30km do El Remote, zpočátku asfalt, pak kamenitá cesta. Kopečky. Dva přejetí slušní hadi, „krajta“ + zelený. Konečně El Remote, a odtud již vyasfaltovaná 33 km cesta na Tikal. Pořád lehce nahoru, dolů. 17km před vlastním Tikalem je vstupní brána, zde vysvětlujeme co tam budeme dělat. Pak cesta džunglí, dopravní značky se zvířaty…, asi však nafukovací na baterky, po žádném zvířeti ani náznak.
Ve 14 hodin dorážím s Kam na Tikal. Zastavujeme u velkého info centra. S prvním řidičem mikrobusu domlouvám na zítra ráno dopravu do RioDulce. Přijíždí Markéta s Pavkou. Ubytováváme se v Jaguar Inn, mají pouze stany, hamaky už nevedou.Po gáblíku prohlížíme model v info centru, lehce plánujeme trasu prohlídky. V 15.50 kupujeme lístky za 150K jeden; platí do 16.00 na další den. V Ticket Control Booth nikdo nebyl, tak nám dochází, že jsme lístek koupit nemuseli…
Jdeme k první skupině chrámů na GrandPlaza. Vše je v džungli, vedou nás hliněnokamenné cesty se směrovkami, nad hlavami mohutné stromy. GrandPlaza – první údiv – super! Po prvních fotkách vylézáme na přístupný TempleII a kocháme se výhledem. Paráda. Nemáme moc času, kolem dalších komplexů spěcháme na Temple IV. Mezitím ještě vylézáme na TempleV, strmé příkré dřevěné schody přilepené k pyramidě. Celkem se točí hlava. Poté zajímavá Plaza de Los Seite Templos kde je vidět jak chrámy postupně opravují. Před západem slunce vylézáme na TempleIV kde západ chceme sledovat. Dojem kazí spousta mladých američanů kteří tam řvou a chovají se jako amíci v cizině. Je zde ale příjemný hlídač se samopalem, který nás nechává jít na západní stranu, kam není oficiální přístup. Všichni čumí jak po 18té hodině začalo zapadat slunce, každý fotí, točí. I přesto byl západ slunce nad pralesem z vysoké pyramidy slušný zážitek. Přesně v 18.10 sluce zapadlo a my valíme zpět. I tak přicházíme za tmy. Sprcha, večeře, lahvové pivo před spaním u svíčky, elektriku všude vypnuli již kolem 20hodiny. Hlídači se samopaly, brzo jdeme spát.
Tikal není turisticky nafouknutá bublina; je celkem ohromující vidět či představit si jak vyspělá civilizace zde žila a co všechno postavila. Určitě stojí zato ho navštívit.
Budík v 5.10 abychom stihli východ slunce v 6 hodin. U info stánku je už i někdo jiný se stejným záměrem. Nechtějí nás pustit do parku, vstup hlídá stejný hlídač který byl včera večer na západu slunce na TempleIV. Nyní má kvér, starý samopal, a tím mu evidentně narostla křídla. Je naprosto neoblomný, nedá se s ním diskutovat. Musíme prý čekat do 6.00 až přijde člověk který štípe lístky (park se otvírá v 6.00). Po delší debatě na něj kašlem, je jasný že s ním se nedomluvíme. Pokoušíme se obejít vstup přes hotel Jungle In. Zprvu to vypadá beznadějně, ale pak se povedlo. Vedle cesty, ve stínu stromů, se krademe pryč aby nás hlídač nezahlídl. Pak začíná poklus na TempleIV, je už dost světlo. Stihneme to, nestihneme to? Po dřevěných schodech nahoru na pyramidu dobíháme dost zpocení a tam zíráme. Sedí tam vysmátá banda američanů s průvodcem… Za minutu začíná východ slunce nad pralesem pokrytým mlhou. Impozantní je ta rozloha, klid, ticho; mayové uměli vybírat.
Odjezd pronajatého minibusu z Tikalu do RioDulce je domluven na 8:00. Přes park jede pomalu, dodržuje povolenou rychlost 45km/hod, neboť zde funguje bezva způsob kontroly rychlosti. Na začátku a na konci mu do karty zapíší čas! Jak jednoduché.
Ve 12.30 jsme v RioDulce. Vysazuje nás v přístavu. Vítá nás šílené teplo. Náš další cíl je jasný, Livingstone. Tam se dá dojet pouze po vodě, buď z RioDulce po řece, nebo z druhé strany po moři. Kupujeme lístky na Lancha colectivos (státní doprava). Laminátová loď pro 16 osob jede v 5.30 ráno a ve 13.30, máme štěstí. Jede se na protější břeh k pumpě. Ty jsou zde speciální pro lodě, přístupné z vody. Cesta lodí do Livingstonu je pojata „turistickovýpravně“ ikdyž dřív bývalo zastávek ještě více. Prvně proti proudu, z vody obhlížíme Castillo de Felipe. Pak otáčka a dva motory jedou na plný výkon; laminátová loďka se proměňuje v kluzák, děsné rány od vln do spodku lodi chápu proč všechno tak pečlivě uvazovali. Mastíme to čtyřicítkou. Zpomalí vždy když chce něco ukázat. Pěkná příroda, stráně okolo mi připomínají Dyji a Vranovskou přehradu; příkré svahy, skály, akorát vegetace je jiná. Zastavujeme u Hot Springs, koupáme se v sirné tůni společně s černochy, jaký kontrast k bílé Lamě. Pak už poměrně rychle otevřené moře a přístav Livingstone. Netrpělivě vyhlížíme černočerné černochy. Přistáváme a informace nezklamaly (mafiánsky propracovaný dohled nad turisty). Ihned mě oslovuje mladý kluk, místní boss, a ptá se kdo je šéf a kolik nás je. Přiděluje nám, jako průvodce, starého dědu. Zamřížovaný hotel. Hned se přebalujeme a chceme jet na kaskády - Seven Waterfalls. Ukazuje nám cestu po pobřeží. Super zážitek jízda těch pár kilometrů po pěšině kolem moře a mořem, kličkujeme mezi kokosovými palmami, banánovníky a odpadky. Škoda že písek je plný špíny a odpadků. Po 7km jízdy vstup kde se platí 2USD. Hlídač nás posílá dál, ale říká, že v kaskádách není voda. O kus výš kaskády bez přepadávající vody, v té nejhlubší se vykoupu. Cesta zpět, vjíždíme do smrákajícího se města a koukám po krásnejch ženskejch. Supr postavy, k tomu kraťasy či spíš kraťásky, trička od prsou dolů a navíc hezké obličeje. Konečně je na co koukat, jaký rozdíl oproti zbylé Guatemale. Se setměním plníme povinnost a jdeme se vykoupat do moře; mělké, žádná blankytně modrá voda, navíc pod nohama i bahno; inu i takto nevábně může vypadat Karibik, pakliže je do něj vpuštěno a vhozeno cokoliv. Hospodu na večeři máme též doporučenou/určenou průvodcem. Patří Indce Marii. Dáváme si specialitu, hluboký talíř polívky a v tom krab, škeble, ryba. Cestou na hotel dáváme kokosový ořech se specielním rumem v kterém jsou místní bylinky.
S Kam se domlouváme co zítra, vypadá to že cesty naší skupiny v Gua se definitivně rozdělí. Naše varianta 1 je lodí až do Puerto Barrios a odtud na kole přejezd přes hory do Hondurasu. Varianta 2 je přejet lodí pouze na druhou stranu a přes vesnice kolem moře na kole do Puerto Barrios a pak busem po guatemalské straně blíž ke Kopánu. Domlouváme se na variantě jedna. Lamy alpské zůstávají.
V noci boj s teplem a komárama. Přesun po hlavní ulici plné školaček v uniformách a hezkých mamin s caparty do přístavu. Ihned jsme odchyceni a loď jen pro nás tři (+Markéta) do Puerta Barrios (PB). Natankování z vody (jak jinak) za vybrané peníze (jak jinak) a jedem. Pozorujeme pobřeží mezi Livingstone a P.B.. Rybáři, baráčky, dítka do školy, krásné plážičky, prostě ten pravý Karibik.
V 8.00 vyrážíme přes široké ulice P.B. na výpadovku na Guatemala City. Na té hlavní je strašný provoz, naštěstí po 12 km odbočujeme doleva. Potom už naprostá rovina, ovocnářská oblast, říká se tady tomu banánová republika. Přejíždíme předsunuté guatemalské celníky (silné lano natažené přes cestu nás nezastavilo), naštěstí nás někdo z auta upozorňuje a tak se vracíme pro razítko do pasu. Veksláci nám vnucují honduraské peníze, pro jistotu měníme 10USD. Na samotnou Gua x Hondu hranici je to ještě dobrých 10km, teplo, rovina, plantáže. Přechod hranice, 3USD za vstup do Hondurasu a debata s celníky ohledne naší plánované cesty přes hory do Quiminstanu. Důrazně nás od této cesty odrazují. První argument jsou kopce, žádná cesta, pouze pro koně. Další argument jsou banditi s pistolema. Naštěstí jsme nepodlehli a dobře jsme udělali. Markéta to vzdává (naštěstí) a jede okolo 200km po hlavní busem. Vyzbrojeni radama od celníka (dva názvy na které se máme ptát) vyrážíme; ihned odbočka do hraniční vesnice Corinto. Hliněná cesta čerstvě srovnaná buldozerem až do Suyapy, cca 5-7km. První dva kopce, teče z nás šíleně voda. Suyapa je pár chatrčí, v prodejničce dáváme pepsi, ptáme se na Paso Viejo (doporučení celníka), ukazují nám pěšinu do kopce… . Vyrážíme a brzo tlačíme. Šílený kopec, opětovně se neskutečně potíme - tělo je takový průtokový ohřívač vody, tudy auta opravdu nejezdí. Často tlačíme, na křižovatkách pěšin se ptáme na cestu. Krásná příroda, pěšina v trávě stále užší. Pak pod námi vidíme obrovské údolí s řekou, sjíždíme tam, široký brod. Začíná šotolina. Koňská pěšina je po 2,5 hodinách pryč, začíná zase civilizace (pro nás milé překvapení) a s ní víc než slušná šotolina, kopce ale ještě budou. V dobré náladě vyrážíme dál, první hřbet, pár brodů a začíná táhlé stoupání až na 950m n m. Před námi přes cestu přejel žlutočerný had, občas tlačení, široká udržovaná cesta. Konečně v cca 17hod konec stoupání. Krásné výhledy, vesnice, příjemné klima. Následuje sjezd, poměrně rychle vyklesáme do 600m n. m. Přes dva kopečky, sjíždíme do vesnice Pinalejo a odtud po betonce do Quiminstanu. Na náměstí není žádný hotel a tak jedeme až pod vesnici na křižovatku s hlavní silnicí na S. Pedro. Tam je u pumpy Shell hotel těsně pře dokončením a otevřením, dva bratři majitelé nás nakonec nechávají přespat. Myjeme se venku z hadice, na luxusní postele uvnitř si dáváme spacáky. Přijíždí Markéta a říká nám jak byla přepadena na dálnici, ubránila se. Někdo po ní chtěl „jakoby“ radu, pak zastavila dodávka a pod hrozbou pistole jí chtěli narvat dovnitř…
Do města na večeři na kole. Před spaním debata s bratry, chtějí konkurovat luxusním hotelem (35USD) ostatním hotelům (15-20USD) na tomto tahu. Přejeme hodně štěstí… .
Honduras je na první pohled bohatší než Guatemala.
Budíme se kolem 6.45, venku je mlha a slyšet jedno auto za druhým. Kvůli tomu provozu se rozhodujeme popojet na křižovatku do El Entrada busem. Loučení s bratry, peníze za nocleh nakonec nechtěli. Na křižovatce si to rozmyslíme, hlavní (a jediný) důvod je abychom neměli přerušenou cestu. Nakonec ten provoz nebyl tak strašný a dal se přežít. Zpočátku OK, pak začalo teplo a hlavně proťák před El Entradou, pekelný úsek. El Entrada je nehezké město, široká ulice, po obou stranách stánky, těžko hledáme místo na jídlo. Nakonec voda a pepsi v samošce. Vyrážíme na posledních 60km do Copán Ruinas, naštěstí už daleko menší provoz. Zpočátku víceméně rovina pak vystoupáme do sedla 900m.n.m 30km před Copánem. Kupujeme 2litry Coly a asi hodinu ležíme u obchůdku, producírují se tam dvě kuřata, žluté a zelené. Nechce se nám v tom teple dál a tak odpočíváme, dnes čas máme. Posledních 30km super cesta; rychlé pozvolné klesání, občas kopec, krásná údolí, až na závěr prach v místech kde chybí asfalt. Před 17tou jsme v Kopánu. Ubytování na kopci, ulice dlážděné kostkami. Jdeme na jídlo, pěkné náměstí, samé turistické hospody. My jim nepodléháme, hladoví si u pojízdného stánku dáváme 2x nášup masa, k tomu pivo ze samošky. Končíme v baru na místním pivu. Copán, jedna z hlavních turistických destinací Hondurasu je naštěstí klidné městečko.
Snídaně v hotelu, čaj černej jak bota, Lama nerozeznal jestli je to čaj nebo kafe. Jedeme pár km bez věcí na staré mayské sídlo Copán Ruinas. Model areálu u vstupu. Velcí papoušci na cestě od kasy k ruinám jsou v ceně, všichni je fotí. Přicházíme na GrandPlaza, hlavní otevřený prostor o velikosti fotbalového hřiště. Uprostřed pyramida, vedle ní stély, po stranách rádoby hlediště. Po impozantním Tikalu je vše na první pohled „druhořadé“. Nejzajímavější je tam Jaguarovo schodiště – strom života s hieroglyfickými nápisy. Vpravo akropole na vrcholu veliký starý strom Ceiba. O kus vedle vstup do jednoho ze dvou tunelů ukazujících odkryté původní zdi. Originály vykopávek jsou hermeticky schované za pěkně tlustým sklem, pekelná vlhkost… . Zpět se vracíme přes naučnou stezku „ze života mayů“. Zjišťujeme, že zánik zdejší říše byl dán nedostatkem potravy a nemocí. Údolí už nepobralo tolik lidí, vyčerpali co se dalo… .
V 10.30 jedeme zpět pro věci do hotelu, a na náměstí jíme. Vedle nás se producíruje holka (prodavačka obalů na mobily) co jí krásně vytéká bříško z kalhot i trička; potajmu fotíme, ani se moc nebrání… .
Na hranice s Gua je to 12km po asfaltu. Platíme výstup 1,5USD a vstup 1USD (nelegální poplatek, nad kterým se ale nikdo nebouří). Pak už pěkný teplo, zvlněný terén, ještě větší teplo a začíná děsný proťák. Ještě kus do sedla a sjezd do Vado Mondo. To byl frmol. Odtud chceme jet ještě do Ipaly, zpočátku rovina, pak údolí a dlouhé stoupání po dobrém asfaltu až do 970 m n m. Rovina a sjezd do Ipaly. Před Ipalou v zatáčce zastavujeme na focení – Night Club „La Curva“. To jsme si nemohli nechat ujít. Ipala je celkem velké město, zcela bez turistů, prima. Večeře v garáži. Kuře, rýže, vše výborný jak od maminky. Chlap obsluhuje, ženská vzadu vaří. Na závěr nám vysvětluje cestu k Ipala Volcano, dělá i nákres, ví o čem mluví. Rozhodujeme se, že zítra dáme přednost pěšímu výšlapu na Ipala Volcano před celodenním šlapáním, jsme si vědomi toho že Gua City bychom na kole stejně nedali, kus budeme muset popojet busem tak či tak.
Markéta se rozhodla jet rovnou do G.C. My, abychom nemuseli šlapat celý den na kole vkládáme výšlap na Volcano de Ipala. Jedeme 6km z města mírně do kopce, kamenitá odbočka k baráčkům (dost do kopce), kde se ptáme kudy nahoru. Necháváme kola a dva kloučci nás doprovází po pěšině přes vesnici a pak zarostlým svahem nahoru. Nakonec po 70minutovém výšlapu cca 400-500 metrů výškových se dostáváme do sedla, kam jak koukám vede asfaltka. Nu odbočili jsme z hlavní moc brzo… . V sedle vstupenky, začínají borovice, a koukám, majitel hospody, kde jsme byli na večeři, je tu s rodinou na výletu také. Průzračná voda v jezeru kráteru, někdo se koupe, někdo odpočívá. Příjemné místo, chvíli tam zůstáváme, nějak na nás ta únava působí čím dál víc. Starostliví klucí na nás čekají aby nás doprovodili dolů. Cestou nahoru dostali 10K, a to se jim nezdálo. Dolů už to jde rychleji. Kola jsou tam, klucí dostávají další kiáty. Kamenitý sjezd na hlavní asfaltku, po pár kilometrech následuje správná odbočka na kráter. Je děsnej protivítr, peklo, nálada na šlapání je nulová. Nebaví nás to, unaveni bojujeme s větrem a teplem a tlačíme to na křižovatku El Chile kde slézáme z kol a zastavujeme u pumpy. Místní venku chlastají ve velkém Coronu, my se chladíme uvnitř.
Vůlí to tlačíme dál na Jalapu. Naše putování by se dalo nazvat od benzinky k benzince, od obchodu k obchodu. Ve vesnici San Manuel Chaparon (připomíná pouštní vesnici) dáváme na trhu ovoce a obdivujeme obrovské dívčí sny. Chca nechca musíme dál. Žádný provoz, kdyby byly síly a chuť, to by to odsejpalo. Další ves, Kam unaven zastavuje v krámku u silnice. Pivo, voda, postupně se seznamujeme s prodavačkou, dcerama (nesmělýma) a přichází i pojízdný vozík s hranolkama a sympatickou prodavačkou. Ležíme na lavicích, dáváme další pivo a postupně se bavíme nad jazykovým kurzem česko-španělským, aneb guatemalsky snadno a rychle.
Před 16tou vyrážíme osvěženi dál, jde to už líp, nový noblesní asfalt až na křižovatku před San Antonio. Tam se připojujeme na hlavní a máme to 16km do Jalapy, z toho 10km stoupání; začal provoz, horší asfalt. V prvním kopci strašně dlouho sjíždíme staříka na kole, dostáváme ho až nahoře (pak si sestoupil)… .
Jalapa je velké město, snažíme se najít terminál a u něj má být hotel Recinos. Několikrát se ptáme, popojíždíme, nakonec s tmou končíme v jiném hotelu 50m před Recinos. To jsme to vybrali, nejhorší ubytování za celou dobu. Hladoví, večeře ve dvou stáncích na ulici. Procházka po městě, nacházíme bus terminál, ráno to jede do Gua City od 4.00 každou půlhodinu. Zpět na Plaza, je tam několik pivnic, dáváme litrové Gallo ve značkové pivnici Gallo.
Po snídani chytáme bus v 8.00. Kola rvou na zadní sedačky, řidič má cestu pěkně v ruce, závozník pěkně maká. Terminál je chaotické přeplněné místo spojené s trhem, žasneme nad tím jak jim to funguje, přijet a odjet se musí naprosto přesně, místo nazbyt tam žádné není, nezbývá než smeknout.
Ze začátku autobus poloprázdný, postupně se zaplňuje, za 2 hodiny jsme před G.C., dojezd do kopce po dálnici na které jspou zastávky jak MHD. V 10.30 nás vyklápí, hned několik pomocníků chce dýžko. Jdeme na Central Park, snad jediné místo v hlavním městě které stojí za shlédnutí. Park je celkem velký, obklopen koloniálními budovami, uvnitř trhy.
V letištní hale balíme kola, chlápek od „balení zavazadel“ se nám snaží prodat jeho služby a „zařizuje u Tacy“ aby nám námi hezky zabalená kola nevzali a za 15 USD si nechali vše zabalit u něj. Prohrává … .
Krátký přelet do SanSalvadoru, zde zjišťujeme že let do NY bude mít několik hodin zpoždění, prý bouřky nad USA. Debata na informacích, zamluvený hotel nám prý nerefundují. Let nakonec klidný, v 5.00 jsme jako na koni v hotelu Ramada Queens, za 106 USD jsme si spánek moc neužili.
3,5 – 4 hodiny spánku, let do Prahy je až ve 14hodin odpoledne a tak se každý sám potloukáme po NY. Na ulicích jsou dopoledne jenom černoši, asi nepracují… . Ve vetšině obchodů jsou cedule „výprodej“. Všemu vévodí prodejny s nábytkem, které jsou všechny na prodej celé…, inu krize je vidět.
Do Prahy přímý let s ČSA, staré letadlo, uvnitř je jen pár batůžkářů, ani se nedivím že tam nesedí nikdo „pracovně“, …a že ČSA tuto linku za pár měsíců zrušilo, jak je to krásně provázané… .
- Auta nejsou na cyklisty zvyklá, člověk se musí mít pořád na pozoru. Když je místo tak se uhnou, když není místo (auto proti) tak by člověka smetli, musí se uskočit.
- Kriminalita: byli jsme ve střehu víc než obvykle, všechny věci jsem neustále vozil na sobě, mimo Markétina zážitku však žádný problém nebyl
- Guatemala, natož Honduras nejsou tak rozvojové jak by se na první pohled mohlo zdát
- 3 nej: sopka, zával, Tikal
- Celkový dojem velice dobrý, navštívit Guatemalu na kole mohu doporučit.