Tak konečně přišla znovu na řadu moje zamilovaná jihovýchodní Asie.Tentokrát jsme dostali odvahu navštívit Barmu, které mě lákala tím, že jsem o ní nic nevěděl a také mým zájmem o totalitní režimy. Ne že by se mi chtělo v nich žít, nebo bych je někomu přál, ale připadá mi, že při našem způsobu cestování alespoň trochu pomůžeme místním obyvatelům a poznáme skutečný život a ne jen "pozlátko turistického průmyslu". To se ale v Barmě ne zcela podařilo, protože státní dohled neuniformovaných policistů a strach ostatních ve spojení s asijskou přetvářkou úsměvu na tváři vytváří pro cizince dosti silnou bariéru.  

Vedou se diskuse, zda se návštěvou takových režimů podporují spíše vládnoucí junty nebo se pomáhá chudým obyvatelům. Já si myslím, že i to trochu, co zbude na ty chudé stojí za to, protože vláda si vždy stejně vezme co chce, ať tam turista jede nebo ne.

Už jsme chtěli do Barmy dříve, ale nakonec z toho bylo  "jenom" Thajsko (2003) a Laos (2005).  Plánovat trasu není zas tak velký problém, protože v Barmě není mnoho míst, kam je turistům povoleno jezdit. Hlavně se nesmí do horských oblastí, které nás lákaly nejvíce. Tak jsme nakonec navštívili známé turistické destinace - Mandalay s královským palácem, Baganskou planinu se 4000 stúpami, Inle Lake s rybáři pádlujícími nohou  a poutní místo Golden Rock.

Když si člověk přečte trochu z historie Barmy a vidí současnou realitu, rozvrátí se mu hodnoty takových pojmů jako svoboda, nezávislost, demokracie a pod. Je totiž otázka, jak velký význam mají pro rolníka, stojícího s motykou po pás v bahně na rýžovém políčku nebo pro ženu s dětmi roztloukajícími kameny v lomu. V poválečné historii nezávislé Barmy bylo jen pár let pokusu o demokracii, které ale vždy skončily chaosem a víceméně válkou všech proti všem. Je to prostě paradox - úrodná země, bohatá na přírodní zdroje a taková bída. Pro nás je také nepochopitelné, že víc prostředků se asi vynaloží na stavbu chrámů a různých náboženských objektů než na stavbu silnic.