ETIOPIE 2007

l.den - 18.3.

Přílet do Addis Abeba 7:30 ráno. Vyměnujeme peníze a dáváme kola dohromady. Zdenkovi se v letadle rozbil držák na flašku.

Ve městě hledáme Ethiop. Airlines, až je po kličkování v živém provoze nacházíme v hotelu Hilton. Dvě letenky z Jinka zpět a do Axum pro pět lidí, a už můžeme vyrazit směr jih. Nejdřív se stavujeme v hospodě na oběd. Z plastikových židliček před lokálem sledujeme rušný provoz na ulici. Habešani jsou krásný lidi, štíhlí s tenkýma (a rychlýma) nohama a ušlechtilými rysy. Ženy mají ladnou chůzi a na hlavě spousty copánků. Ty tradičně oblečený mají dlouhý pestrý sukně a přes ramena velký přehoz.

Hladoví objednáváme jeden přes druhýho, tak jsme slečny asi trochu zmátli. Dostali jsme na stůl pomfritky, který nikdo neobjednal. No snědli jsme je, jen Pavka se držel zpátky a čekal na svou pizzu. Ta ale nepřišla, platíme a hladovej Pavka ví, že až bude chtít brambůrky, musí říct pizza.

Konečně vyrážíme po dálnici na Jima, a že to tak pěkně šlape přejíždíme odbočku na Butajira a zajíždíme si ca. 20 km. Zpět do města, hustým provozem až k odbočce. Tam je konečně klid na jízdu, silnice je asfaltová. Naše radost z malého provozu netrvá dlouho: běží podél nás děti, většinou pokřikují, ale padají první kameny a dostáváme i strkance. Snad mě takhle nikdo zajízdy nesejme z kola.

Těsně před západem slunce dojíždíme do Melka Awash, je tu nějaká prehistorická památka. Prvních pět tam jede, pak i Michala a Zdenek ajá zůstávám sama na silnici a čekám na Pavku a Pepíčka. Kluci s pasáckejma holema mi zatím ošahávají kolo. Jeden hrdě přiváží svý super etiopský kolo, rám zdobně obalenej bublinovou folií. Mluví trochu anglicky a když se scházíme, vede nás k jedinému „hotelu“. Trochu trvá než domlouváme kolik z jejich pěti pokojů budem potřebovat. Místní doktor je přivolán coby překladatel, objednáváme u něj i večeři. Hotelier vyklízi krámy z tmavého betonového kouta, kde ze stropu visí rezatá sprcha. Světlo v ní není, i když elektřina zavedená je. Jenže bohužel do kohoutků, tak zavírání vody mokrou rukou je palčivá záležitost. Takto nabiti energií čekáme na večeři. Náš pokoj nejde zamknout, doktor ale zařizuje hlídače, který seděj před pokojem.

Je půst, tak v týhle přísně ortodoxně křestanský zemi není maso. Doktor nabízí „soup and pasta“, tak se těšíme na dva chody. Jenže soup je červená omáčka na špagetách. Doktor se moc omlouvá, že není injera, ale slibuje ji k snídani. A vajíčka. Jsme opatrný, tak je chceme vařený na tvrdo. Doktor ještě třikrát přijde se ubezpečit, že ne míchaný, nechápe to. A ke všemu oni v půstu vejce nesmějí. Přináší mi na ochutnání jakýsi čtvereček, nahoře je to rozmoklý a nechutná to dobře. Prý nějaký kořen (z banánu, jak se později dovídáme).

Letiště výměna peněz 250 EUR po 11,70 za euro. Ubytování 30 birr za osobu

2. den - 19.3.

Snídani jsme objednali na osmou, ale už od šesti se z reproduktorů na blízkým kostele (to ještě nevíme, ale vždy bude nějakej kostel nablízku) ozývají motlitby a zpěvy, na dvoře mečí kozy a před naším prahem někdo zametá. Na snídani čekáme velmi dlouho, ještě nepřivezli housky. Ty pak jíme suchý s vajíčkama natvrdo. Ty nám přinesli už oloupaný, na trochu špinavým tácu, tak hned první den porušujeme heslo „ cook it, peeJ it or forget it“. Čaj je ale vynikající, s nějakým kořením jako skořice a hodně sladkej. Tonkov, velkoobchodník s kořením, v tom rozpoznává kardamom. Vyrážíme až v deset, po asi 15 km odbočujeme na prašnou cestu k Adadi Mariam, nejjižnějšímu ve skále vytesanýmu křestanskýmu kostelu. Markéta s Pepíčkem jedou napřed po silnici, my ostatní jedeme asi 12 km mírně do kopce (já si na poslední kopeček‘

stopuj u prázdnej autobus), poprvé vidíme slaměný kruhový chýše. Snad to nejsou jediný co v Africe uvidíme, přesto stavím a fotím. Ve vsi mě přičinliví hoši navigujou na travnatej plácek, tam stojí chlap s holí a velí sestoupit z kola. Když se scházíme vynoří se průvodce a po zaplacení 30 birrů nás vede ke skalnímu, v zemi ponořenýmu kostelu. Průvodcův anglický komentář se omezil na výčet místností (tři), dveří (10) a okenních otvorů (24). Víc jsme z něj nedostali. Jo ještě nám ukázal kudy se chodilo pro vodu, a nechal nás v ponožkách svobodně courat koridorama. Pár perspektivu postrádajících (byzantských?)

obrazů svatých zdobil zeď největší místnosti. Venku na lavičce byl pro řídké návštěvy turistů narafičenej děda v bílým hávu a s dekorativním věncem bílých vlasů a vousů kolem tmavý tváře.

Cestou zpět na hlavní silnici míjíme hloučky školáků se sešity v ruce nebo igelitce, mají bleděmodrý svetry a scházejí se u autobusu. Se zájmem nás obklopují, za chvíli je jich snad sto, všichni se směj ou, nechají se fotit a anglicky se vyptávají, pak pyšně vykládají o svý krásný Habeši, až jeden začne, žejsou rozvojová zem a ať mu dáme peníze. Výkřiky- „giv me money“ se ted ozývají ze všech stran, obklíčení se zužuje. Nejvyšší čas rozloučit se. Dereme se s kolama ven, výkřiky přestávají být přátelský a obdržíme pár kopanců do kol. Když se rozjíždíme dav s námi ještě kus běží, než se silnice stočí z kopce a ani rychlonohý Habešani nám nestačí.

Jedeme každý svou rychlostí, chrti samozřejmě vpředu. V Tyia není těžký je vystopovat, místní nám ukazují, kam se ty marťani s helmama uchýlili na oběd. Místní zájezdní hostinec nenabízí nic kromě injery s červenou a žlutou kejdou uprostřed. Ješte že mám suchou housku od snídaně. Chlazený koly má hostinská naštěstí dostatek. Takto posílený odbočujeme dle ukazatele za ves, kde se obehnaný vysokým plotem tyčí středověký stély.

Přichází vysoký Habešan v plášti školníka, asi pan učitel, a poté co rozehnal houf dětí nadávkami, jednou ranou a pár za prchajícím houfem mrštěnými kameny, odemknul bránu a pustil nás dovnitř. Plynule anglicky, leč s fenomenálním africkým přízvukem, nám vysvětloval: asi 600 let starý náhrobky ve formě stél, s reliefy mečů, čím víc mečů, tím víc pobitých nepřátel.

Po prohlídcejou už 4 hodiny odpoledne, a do Butajiraje to ještě 50 km. Od začátku prohlašuj u, že si stop nu náklaďák, ale silnice vede z kopce, pak po rovině, a na těch posledních 10 km kopečkama už se to nevyplatí.. Butajiraje asi 3 km dlouhá, koukáme vpravo vlevo jestli neuvidíme někde kola těch před nám a, nebo mávající hostinský: pojďte, tady jsou. Lidí ale mává spoustu, už se šeří, dojíždíme na kopeček kde je pár patrových domů. A tam přijde teprve to správný mávání, následujeme mu a vjíždíme do dvora, kde zrovna pár kamarádů slejzá z kola. Hotel kontrastuje s tím včerejším, je dvoupatrový s mramorovým schodištěm a recepcí. Pokoje stojí 60 birr, ale teče teplá. Večerní slejvák nám zabraňuje povečeřet ve dvoře pod slunečníky, naproti v hospodě sice mají jen risoto, ale hlad je dobrý kuchař, dáváme si k tomu výbornej skořicí ajiným exotickým kořením vonící čaj, a jako moučník o dům dál macchiato. Mužský samozřejmě pivo, místní jim docela chutná.

3. den - 20.3.

Snídani jsme dojednali v hotelu, není tu restaurace, ale v televizní místnosti jsou pro nás

snesený plastikový židličky, podává se vaječná amoleta (alarm, je to na omastku, snad to tělo přijme) a housky s marmeládou. Po takový vydatný snídani cesta dobře ubíhala, asfalt byl celkem slušnej, tak jsme na oběd zastavili až po 70 km. V kůče zas jen inžera, omáčky na ní vypadají už předtrávený, a nakyslá chuť ten dojem nevyvrací. Projíždíme poměrně hustě osídlenou oblastí, tady začínají být vidět taky veliký, pastelovýma barvama natřený mešity. Všude vzbuzujeme velkou pozornost, od nevinných pokřiků „hallo, you you you, how are you“ přes „varančí“ což znamená cizinec a který se před náma neslo dopředu, takže děti i dospělí měli čas vyběhnut na silnici, až po očividně hanlivý pokřikování doprovázený výsměšnejma gestama. Hlavně my holky jsme jim připadaly k smíchu, a ženský na kraji cesty se často plácaly smíchem do stehen. Ty drzejší si chtěli na nás šahnout, chytit nás za nosič, do kopce nás některý postrkovali, jiný se věšeli“ na tašky. Ubránit se tomu moc nedalo, okřiknutí pomohlo tak na 15 metrů, a už tu byli zas. Sem tam se nás zastal dospělý a ten dav dětí a výrostků od nás odehnal. Tak se přes vesnice v doprovodným davu mísí zvědavost se smíchem, posměchem až po házení kamení. Větší kluci, který mají kola, jedou s náma, závodí nebo si jen chtějí zakonverzovat. Ovšem téměř každá konverzace je zakončena žádostí o peníze. Vynervovaná z jedný obzvlášt dotěrný vesnice dostávám od jednoho silničního dělníka banán. Tobogán pocitů, vděčná zastavuju a revanšujuse bonbony.

Asi 75 km za Butajiraje silnice v konstrukci. Končí asfalt, kolony těžkých náklaďáků převážejí stavební materiál a víří při tom oblaka prachu. Piju často a po malých doušcích, aby mi v tom prachu voda dlouho vydržela. Jedeme spolu se Zdenkem, ty rychlejší jedou před náma, pár jejich vzadu. Dojíždíme do dnešní cílový osady, Hosaina. Je velká a rozvleklá podél silnice, jak se tady asi budeme hledat? Hlavní ulice je ve výstavbě, místama se musí přes kopce čerstvě nasypaný mazlavý hlíny, kde místní bosýma nohama vyšlapali pěšinky. Dorážíme až na konec vsi, a nikde nikdo. Tak zase zpět a důkladně se dívat do všech vjezdů. V jednom konečně zahlídneme opřený horský kolo. Hotel tu ale nemá dost místa pro devět lidí, tlačíme blátem kus zpět. Tam mezitím dorazil zbytek výpravy. Kolem nás se seběhl dav lidí, stojí v půlkruhu a zatarasují silnici, každej chce tu atrakci vidět - bílý na kolech. Mezitím probíhají jednání o pokojích. Konečně jsme ve dvoře, půlka pokojů má sprchu, půlka ne. Holky zabírají se sprchama. V našem pokoji je sice tmavý sprchový kout, voda ale stejně neteče. Pak si to ale potrubí rozmyslelo, voda ovšem stříká přímo z kohoutku vodorovně na protější zeď. Než ze sebe za těchto podmínek spláchneme prach silnic, dává se do tropickýho lijáku. Dvůr je za chvíli pod vodou a v Pavkovým pokoji je jezero. Dostává tedy taky pokoj se sprchou, kterou ted už asi po přenášení věcí lijákem moc nepotřebuje. Když přestane, jdeme na večeři, téměř absolutní tmou hlavní ulice se čvachtáme odjedný vyvařovny k druhý, ale nikde nemají nic k jídlu. No jo, půst. Až v jedný majitel vypočítává: jedna porce nudlí, dvě polívky, dvě porce hrachu a injera. Zdenek to nervově neustál a prohlásil že jde jinam. Solidárně, i když nerada, se k němu přidávám. Míša a Markéta jdou s náma, nějakej maník nás posílá do postranní ulice, je tma, bláto, začíná pršet, a on nás dovedl ke stánku se zeleninou. Holky to vzdávají ajdou zpátky na hrách, Zdenek mě vleče přes celý město do hotelu, kde jsme se odpoledne sešli. Jsme mokrý, u volnýho stolu na kraji zastřešený terasy nám cáká na nohy, vrchní si nás nevšímá, pak ukazuje že nic nemá. Habešan u vedlejšího stolu zasahuje a objednává pro nás maso. Jakje to možný, že tu mají v půstu maso nevím, ale jsou tojen specielní místa kde zas nemají nic jinýho. Tak po delším čekání konečně dostáváme mezi sebe jeden talíř plnej kořenenejch masovejch kousků, k tomu dvě lžíce, ostrou omáčku a kus housky. Nakonec toho bylo tolik že jsme to ani nesnědli.

Najedený uléháme ke spánku, ale na dvoře je stále rušno, hihnání a bouchání dveřma, asi to tu funguje jako hodinovej hotel, proto se zdráhali nám dát tolik pokojů, proto na každým okně ležel kondom. Když ještě po půlnoci jsme nemohli rámusem spát, vyběhl Zdenek ven a svou nejperfektnější angličtinou zařval: go sleep, což byla výzva hodná hodinovýho hotelu. Ke druhý ráno se vše uklidnilo, ale v pět už zas začli ortodoxně-křestanský muezíni reproduktorama z kostela hlásat pravou víru, coz jim vydrželo do šesti. Pak si dlouhým troubením před vratama nákladák vyžádal vjezd k nám na dvůr, kde za běžícího motoru nakládal nějaký kovový šrot. A bylo ráno.

4.den-21.3.

Z Hosainy vede hliněná cesta, zpočátku se nám to líbí, konečně něco pro horský kola. Zdenek se na startu někde opozdil, no však on mě dohoní. Pak začne cesta stoupat, míjíme se několikrát s Markétou, jede tvrdošíjně na prostřední talíř, na mírných kopečích mi ujíždí, ty prudší tlačí a já předjíždím jí. Zdenek ale pořád nikde. Ten kopec je nakonec dlouhý 25 km, prašná cesta je až na rozestavěný úseky docela dobrá, ale jedeme  nepřetržitou vesnicí. Je to o nervy, prudký kopce, člověk má co dělat se sebou, a ještě musí konverzovat a bránit se rukám a tělům vlezlých černoušků. Není možný zastavit na jídlo nebo vysmrkání, utřít si pot nebo jít na záchod. Projíždím sama (kde je ten Zdenek?) „špalírama, konečně se kopec rovná, a nahoře končí nekonečná vesnice, a já můžu vydechnout, zastavuj u a čekám na Zdenka. Ten ale furt nejede. Tak dlouho tu taky nechci tvrdnout, jedu dál, ale pořád stavím, otáčím se. Začíná zas asfalt, pod kopcem je vesnice, čas na oběd, ale žádný kolo ani nápadný mávání domorodců, jedu tedy dál. Další vesnice, a ejhle, tady jsou a cpou se nudlema. Za chvíli přijíždí Pavka a hlásí, že Zdenek měl nehodu, utrhla se mu přehazovačka, tak spolu spravovali a Zdenek jede dál na furtošlapce, nemáme čekat, sejdeme se večer v Sodo. Tlačil dlouho do kopce a při tý příležitosti mu někdo vytáhl pumpičku z batohu. Což nám oběma způsobí ještě mnohou nepříjemnost.

Asi 10 km před Sodo končí zase asfalt, jedeme s Pepíčkem, prašná rozestavěná rozrytá cesta stoupá do kopce, stahuj ou se mraky. Dneska nějak dřív, snad to ještě stihnem do Sodo. Nestihnem, už leje, hliněná cesta se mění v blátíčko. Z kozího chlívku u silnice mávají kamarádi, tísníme se s pár domorodcema pod střechou, když trochu přestává zas nasedáme. V tom jede kolem nákladák a v něm Markéta, volá na mě. No to je výzva, těch pět kilometrů blátem si můžu uspořit. Zastavuje pickup a nakládá mě s kolem, za zatáčkou přistupuje i Markéta, její nákladák měl na stavbě konečnou. V Sodo nám lidi ukazuj ou, kde ti ostatní varani jsou, ale než ten hotel nalézáme, zas leje jak z konve. Přečkáváme pod slunečníkem jedný hospody. Konečně nalézáme Bright Hotel, zatím nejhezčí co jsme měli, na dvorku záhonek a vpředu hospoda.

Zdenek už je taky tady. S jeho kolem je to špatný. Měl špatně přidělanej nosič, ten se mu na tý kamenitý cestě utrhl a spadl do přehazovačky, tam přelomil patku - hliníkovej díl krerým je přehazovačka přimontovaná. Jde se zeptat po městě, jestli by nenašel něco jako náhradní díl, ale každý kolo má tu patku jinou. Pak s Kame ještě něco na kole montovali a Zdenek někde nechal ležet nářadí. Z toho tlačení do kopce asi dostal úžeh, tak si jde brzo lehnout a usíná s mokrým ručníkem na hlavě. Poprvé v životě si nechal dát obklad na hlavu. Je mu tedy opravdu zle.

5. den - 22.3.

Dnes před sebou máme asi 130 km do Arba Minch. Zdenek se dobře vyspal a pojede dál autobusem. Těsně před odjezdem zjištuju, že mám podhuštěný obě kola, jelikož už nemáme pumpičku půjčuju si od Kame. Mezitím ostatní už vyrážejí, my hustíme a ono to nejde. Musím ostatní na hlavní ulici najít, chtěli jsme si ještě koupit pití. V těch davech lidí, oslů a aut je ale nevidím. Vidím ale na zdi jednoho krámku viset cyklistický pneumatiky. Tlačím tam kolo blátem, hned obklopená pomáhači. Vynáším kolo po schodech do krámku, majitel ochotně chvátá s pumpičkou, jenže ta je na autoventil, ten je tlustší. Jak se snaží to utěsnit je přední kolo čím dál prázdnější, vlíkneme kolo k hadici visící z telegrafního sloupu, aha, ta vede ke kompresoru. Ani tady se ale nepodaří kolo nafouknout, naopak je ted úplně prázdný. Hrozen chlapů kolem mě gestikuluje a amharsky radí. Pak berou mý kolo a vlíknou ho blátem mezi chatrče, za roh aještějeden roh. No ty si mě tu rozeberou, říkám si odevzdaně v duchu. V louži mezi dvěma domky z vlnitýho plechu mi začínají rozmontovávat kolo. Po prvním úleku chápu, majitel cyklistickýho obchodu přináší novou duši s automobilovým ventilkem. Přezouvají kolo, hustí, montujou. Zaplatím jen za duši, 40 birr. Vlastně jsem víc potřebovala dohustit zadní, Zdenek mě ještě při loučení dobrácky varoval, že takhle někde utrhnu ventilek. Ale sláva, aspon přední kolo je OK, můžu jet. Celá procedúra travala přes hodinu, je už jedenáct. Ostatní už jsou dávno pryč. Pojedu tedy lážo plážo dokud se mi bude chtít, pak si sednu na nějakej dopravní prostředek. Na 40. km mě předjíždí Zdenek v jeepu, chce mě naložit, odmítám. Jede se dobře, je málo vesnic a tak je klid. Akorát je vedro, chtělo by to banán, nic jinýho s tím suchým hrdlem nepozřu. A jako naschvál žádná vesnice. Konečně jak fata morgana slaměný střechy, silnici lemujou malý budky s oranžovou folií jako předstříškou- obchody. Rozhlížím se kde je ovoce-zelenina. Od kraje silnice se odlepuje hošík a natahuje ke mě ruku s banánama. Fata morgana číslo dvě. Tři kusy za birr. Když platím cpe mi další tři, ale odmítám, do tašky na řidítka by se mi stejně nevešly. Tak a ted rychle pryč z toho davu, někam za vesnici, do stínu pod strom, zastavit a sníst si tu pochoutku. Nedívám se vpravo vlevo a vyrážím. Vesnice je dlouhá, pak zástupy dětí proudící ze školy. Konečně po“ 10 km v dálce ojedinělej strom. Zastavuju, slastně polykám banány a kontroluj u, jestli se neblíží btěžovači. Ale blíží se naše kola, jak to že jsou za mnou? Prej na mě čekali v tý vesnici, Kame stál metr ode mě když jsem si kupovala ty banány, mluvil na mě, filmoval mě. A já beze slova ujela. Mysleli si že jsem uražená že mi ráno odjeli. Já jsem ale byla vnitrním okem tak fixovaná na ty banány, že jsem ho fakt nepostřehla. A vždyt oni vůbec nevěděli kde jsem ráno v tom Sodo zmizela. Kame mi přifukuje zadní kolo, ostatní zatím odjeli. Jedu teda poslední, přede mnou na rovný silnici tak 5-600 m bílý Pepíčkovo tričko. Vlevo je sem tam vidět jezero, jinak je krajina kamenitá a trnitá, neúrodná a tudíž neobydlená. V jednom místě lítá pár jasně modrých ptáků, velikostí jako kosi. Zastavím, foták ven, zoom, a fff, pták je pryč, sedí o větev dál. Tlačím potichu kolo k němu, a zase, fff. Na to je třeba lepší objektiv. Ale nakonec se mi přece podaří jeden záběr. Pepíček je mezitím bůhvíkde. Na 75. km je konečně vesnice, vprostřed je kavárna a v ní seděj ostatní.

Teda bez Markéty, ta přistoupila ke Zdenkovi do minibusu. Vypila jsem snad tři koly najednou, jsem úplně vyprahlá. Ajak tak sedíme, je odpoledne a vedro, tak už se mi nechce šlapat. Pepíčkovi taky ne, ostatní jedou dál a my sedíme ve stínu a stopujeme. Sedí tam s náma nějakej habešskej úředník, vybírá od kolemjedoucích nákladáků nějaký papíry. A o všech nákladákách říká, že končej tady ve vesnici. Za půl hodiny už se mi nechce jen tak čekat, přemlouvám Pepíčka že si něco stopnem cestou. Přidávají se k nám výrostci na kolech, je jich asi šest, tak v jejich doprovodu projíždíme bez obtěžování další dvě vesnice, dávám pozor abych jela mezi nima a ne na kraji. Asi po 10 km se před náma rýsuje kopec, teda na ten už nejedu, prohlašuju. A v tom za náma jede autobus, staví, nakládá nás a chce za nás oba i s kolama jen 20 birr. Skoro žádný cestující, tak se roztahujem, fotíme z okýnek vlevo vpravo. Asi 15 km před Arba Minch míjíme Pavku, to nebudou ostatní daleko.

Máme domluveno že se sejdeme v jednom ze dvou hotelů za benzinkou, tam nás taky autobus vyklopuje. Hned přibíhá mladík a ukazuje, že dva cyklisti jeli do další vesnice. Podle mapy vím, že je to asi 3 km, jenže jsem myslela 3 km daleko, ne vysoko. Silnice stoupá docela prudce, žádná mezirovinka, kolem auta a smrad, konečně kruhový objezd a na kopečku nad ním u hospody Zdenek a Markéta se ládujou rybím salátem. Přisedáme, dojídáme jejich salát, doplnujeme tekutiny, Pepíček pivo, já kolu. V životě jsem nevypila tolik koly v tak krátkým čase jako v chudý Etiopii. A nesnědla tolik banánů. Konečně se trousí ostatní, kvartýr máme o 50 m dál, ale zůstáváme sedět a jíme a pijeme až do tmy, náhlej déšt nás vyhání a my prcháme poslepu ve tmě se ubytovat. V tom spěchu bez zaplacení, Kame to pak bude muset zítra žehlit. Zdenek s Markétou vybrali hotel s teplou sprchou za 35 birr na osobu. V našem pokoji ale voda neteče. Žádná.

6. den - 23.3.

Dnes je odpočinkovej den, Zdenek spravuje přetrhlej řetěz a dělaj z toho s Kame zase furtošlapku, pomalu se couráme na snídani, hledáme kavárnu, zachtělo se nám sladký buchty ke kati místo suchý housky. Ten maník ze včera nám nabízí výlet člunem do národního parku, kde jsou krokodýli a hroši. My jsme ale jako vždy chytřejší, nechce se nám nic platit, máme přece kola, tak si ten národní park trochu projedem sami. Jestli se tam smí na kolech nám nikdo nedovede přesně říct. Zdenek na tom kole jet nemůže, řetěz padá, tak si půjčuje kolo vedle v opravně. Cestou dolů do města vyřizujeme bezplatný permit k 40 pramenům v parku a frčíme z kopce, odbočku mezi domy pfejíždíme, musíme se vracet, pak konečně brána, a tam ozbrojenci, a chtějí vidět vstupenky. Proč je proboha neprodávaj na bráně? Tak zase zpátky do města, mezitím je poledne a máme hlad, stavíme na náměstí v rušný hospodě, Kame a Gajda se obětujou a jedou zpátky do kopce koupit vstupenky.

Konečně odpoledne míjíme bránu parku, vjíždíme do liánama prorostlýho lesa, podle mapy tudy musíme prorazit k vodě. Jenže je tam rezavá brána, ta ní ty prameny, kterýjsou zdrojem pitný vody a my na ně máme z hygienických důvodů to povolení. Teče tam potok, ve kterým se koupou malí černoušci, jinak tam není už kromě toho plotu nic vidět. Vracíme se tedy k bráně ajedeme levou cestou, po 4 km je šipka Krokodile Market 9 km a pokud jsme si ještě ráno mohli myslet, že tam k vodě vozej turisty, je tam restaurace a prodávají krokodýlí zuby a kabelky, při pohledu na tuhle prašnou cestu po který jedeme očividně po včerejším dešti jako první, v nás zraje přesvědčení, že to je prostě jen břeh, kde možná někdy nějakej krokodýl vyleze z vody. Cesta je prašná, ale celkem dobrá, v křoví křičej exotický ptáci a na velkým stromě se láduje tlupa paviánů jeho plodama. Stavíme, kocháme se a fotíme zvířátka, pak je potřeba překonat malej hřbet, z cesty jsou kamenitý schody. Na vrchole toho hřbetu jsem píchla, dojíždí nás Pepíček a půjčuje nám pumpičku. Holky jsou vzadu a prej taky píchly. Zdenek už dál nechce, je půl pátý, na žádnou senzaci to u vody nevypadá. Pepíček jede ještě pár metrů, ale obrací taky, pak

Markéta se přidává. Na hrbolatý cestě se smekla a spadla, trochu si z kola udělala osmičku. U brány zjištujeme že jsme ztratili Pepíčka, čekáme na něj, začíná krápat. Než jsme se dostali k silnici, spustil se liják, na posledních 300 m před asfaltem byla cesta tak rozbahněná, že se mi nabalilo tolik bláta, že se kola nemohly točit. Nesla jsem tedy kolo k silnici, tam jsme ho položili do louže a rukama odloupali nejhorší. Markéta dopadla podobně. Když jsme nasedly tak zbytek bláta nám zalípal záda. Měla jsem spásný nápad, zajeli jsme k pumpě a pumpařský pomocníci nám bezvadně tlakovou vodou oprskali kola, pak Zdenek poručil oprskat taky mě s Markétou. Tak jsme sice byly čistý, ale úplně promočený. Ted přece nepojedem do toho šílenýho kopce, je nám zima a vůbec. Tak jsme se i s kolama nacpaly do minibusu, což některý habešský dámy pobouřilo a začly se zas přes ty kola rvát ven. Domluvili jsme s průvodčím 15 birr za všechno. V půlce kopce si ale vzpoměl, že chce 15 za jednoho. Jde o princip, když je něco domluvený má se to dodržet. Tak jsem řekla ne, my vystupujem. Pasažéři se ale do průvodčího pustili a zas tahali naše kola dovnitř. Na těch 3 km ten minibus stavěl asi pětkrát, a vždy museli lidi zezadu ven, tak se musely naše kola vyložit a zas naložit, tak to zbylý bláto bylo nakonec všude.

Voda v našem pokoji pořád neteče, ostatní mají aspon studenou. Od začátku vyžadujeme od hoteliéra slevu nebo nápravu, nic se ale neděje. Na večeři jdem do restaurace, kde mají poprvé za naší cesty jídelní lístek, dokonce jeden psanej latinkou.

7. den - 24.3.

Na dnes máme domluvenej výlet do hor do vesnice Chencha na trh a do vesnice se slaměnýma chýšema. Smluvenej jeep opravdu v sedm stojí na dvoře. Cena 900 birr za všechno. Necháme si nejdřív zastavit ve městě na snídani, pak posílený buchtičkou a kafem, zásobený balíkem vod, vyrážíme. Prašná cesta vede prudce do kopců, řidič staví u jedný hrnčířský chýše, hrnčířka dělá venku na zemi nádoby na vodu, jen tak je krouží rukama bez hrnčířskýho kruhu, jsou docela pravidelný. Vstupujeme do temný chýše bez oken a teprve na displeji fotáku vidíme jak to tam vypadá: najedný straně dvě kravky,

malinký ohniště a spací kout na druhý straně. Tot vše. Ve vesnici nás vítá dobře anglicky mluvící mladý muž a provází nás svým domem. Chýše jsou celý z banánovýho listí, jak špičatý klobouky, nový jsou vysoký asi 5 m. Zezdola je ale ožírají termiti, tak se stále snižujou a v chýši průvodcova děda se dalo akorát ještě stát. Pár nás s ním prochází

vesnicí, ukazuje nám jak se dělá banánovej chleba (z kořene banánů který rostou ve vyšších polohách a nemají plody), dává nám ho taky ochutnat, na jednom dvorku mají mužský tklacovský stavy a tkají pruhy bavlněnejch látek. Dvorky jsou čistý, vymetený, jsou tu dokonce chýše pro turisty s jídelním přístřeškem. Jedeme dál do Chencha, nejdřív do hospody na kafe a čaj, protože trh začíná až odpoledne. Trh je na veliký louce, jsou tam z eukalyptových stromů kostry prodejních stánků, ale většinou se vše prodává rovnou na zemi. Přidává se ke mě jeden mladík, který tvrdí že se do mě právě zamiloval a že si mě chce vzít. To už je dneska drujej, zřejmě jsou tu straší dámy oblíbený jako dobrá partie a možnost dostat se do Evropy, oni totiž Etiopci potřebuj ou pozvání. Ale mluví dobře anglicky, provází mě po trhu a všechno mi vysvětluje, ukazuje malý rezatý zrníčka, z kterých se mele mouka na injeru, fermentovanou hmotu na banánovej chleba zabalenou v banánových listech, hroudy tabákový pasty, v řadách vyrovnaný tyče cukrový třtiny, koření a místní holičství, kde na trávě stojí řada plastikových židliček, na nich hoši pod oranžovýma a modrýma igelitama, posetýma černejma chomáčema ostříhanejch vlasů.

Odpoledne zakončujeme v hotelu, lepíme duše. Zdenek si tu nechal svařit ten aluminiovej „ zlomenej díl, vypadá to docela dobře, tak montuje kolo a zítra může zas šlapat.

8. den - 25.3.

Dnes je neděle, motlitby z kostela zaznívají už od dvou v noci, pakje chvíli klid a v pět začínají druhý kolo. To my akorát vstáváme, sjíždíme na kolech k autobusovýmu nádraží a popojíždíme autobusem do Shashemene. Jako všude v podobných zemích autobusy odjíždějí v šest ráno. Ještě za tmy hledáme ten správný bus. Je nás sedm, Kame a Gajda, který vlastně už předevčírem chtěli vyrazit do Jinka na kole, se tam dnes ráno vydávaj autobusem. Nás sedm se tedy opravdu podařilo narvat do jednoho autobusu, kola na střechu. 65 birr za osobu, i s kolama za těch asi 260 km. V poledne jsme na místě, obědváme a vyrážíme po svých asi 70 km na východ do Dodola. Cesta je od začátku prašná, velmi hustě obydlená krajina. Zdenkovi se asi po 15 km rozbíjí ten svařenej díl, takže ten definitivně dojezdil. Cesta vede mírně do kopce, takže jedu pomalu, taky se mi chce na záchod a tady jsou všude lidi, a velmi dotěrný děti. Už na to nemám nervy, beru si do ruky klacek a když se na mě ženou tak s ním za sebou máchám. Což vzbuzuje salvy smíchu, moc to nepomáhá aještě mám plnou ruku že nemůžu za jízdy pít. Mám nějakou fyzickou a psychickou krizi, jestli taky z toho Zdenkova kola, nevím. Zastavuju a chvíli kolo tlačím, že bych něco špatnýho snědla? Dojíždím do Kofala, zastavuju v místě kde stojí pár minibusů. Obklopená davem toho mám dnes tak akorát. Zastavil jeep, z něj vystoupil chlap, odháněl dav, hodil mý kolo jen tak na střechu, mě šoup do auta. V tu ránu se ke mě i k němu vztahoval les rukou, hlavy se mu cpaly do kabiny a zuřivě pokřikovaly. Vytáhl okýnka, zatroubil, a už se za náma zvedal prach. Až za vesnicí zastavil a šel kolo na střechu přidělat. Když dal na plný pecky rádio, začal lámanou angličtinou vykládat: že je moslem (no nazdar, a s takovym já sedím samotná v aute, s nahejma nohama!), auto měl plný počítačů a vyprávěl že je zaměstnanej v bance, akorát jsem nepochopila jestli jako řidič nebo řiditel. Za Kofala předjíždíme statečnou čtyřku s Michalou a za chvíli Markétu, která jela se Zdenkem a za Kofala se nechala vysadit. Nastupuje ke mě, tak dvoum se nám snad nic nestane. Moslem byl ale milej, nadával na křestany, říkal že to obtěžování podél cesty moslemové nedělají a ukazoval nám na mobilu fotku svý sestry v džínách. Vysazuje nás v Dodola, děláme kvartýr v Bale mountain hotelu, etiopská klasická přízemní ubytovna s vchodama do pokojů přímo zvenku. Voda tu teče, pro změnu ale neodtýká. K večeři zvláštní kombinace, brambory s rejží a nudlema. Nevím co z toho byla příloha. Asi ten čaj.

9. den - 26.3.

Zdenek chce jet napřed do Addis, asi by chtěl abych jela s ním, já j sem zas doufala že pojede jako my do Bekoji, ale autobusem. Je to 75 km po prašný cestě, jeden horskej pas asi 3000 m. Jako slabší člen výpravy vyrážím sama napřed. Jede se mi dobře, je ráno, ve vsích jsou lidi zaměstnaný nošením vody a vyháněním dobytka, hodně dětí sedí ve škole.

Tak se jede velmi dobře, nikdo moc neobtěžuje. Cesta mírně stoupá, vedle nově z lávový drtě navršený aještě dost sypký silniceje na mnoha místech oslí stezka, hladká, ušlapaná mnoha oslíma kopýtkama, ideální pro kolo. Akorát je protivítr. Asi na 35 km se ke mě přidává mladík na koni, nejdřív poručí give me your bag, pak furt hučí halo, halo, halo, givmímany. Dokud sedí na koni aje sám, je to dobrý, pak ale cesta stoupá, tak vede koně vedle mě. A furt hučí. Cesta užje tak hluboká, že se nedá jet. A najednóu vidím, že mám vzadu úplně prázdnou duši. Pustá krajina, jen ten otrapa vedle mě mi kazí požitek

z krajiny. Tlačím, je horko, furt mě nikdo z našich nedojíždí, ani Zdenka jsem v žádným autobuse neviděla. Zpomaluj u a otírám poz. Otrapa vidí mý zrthaný rysy, a nabízí mě ať si sednu na koně, že on mý kolo potlačí. Třeba by to opravdu udělal a nezdrhl s mým kolem, ale po hodině jeho halo, money nebudu rozhodně experimentovat. Asi po pěti kilome~rech docházím do vesnice. Tady bude cola, záchrana. Ukazuju u obchodu na mý prázdný kolo. Hned jsou tu lesy černých ochotných rukou. Prosím tady ne, tlačím kolo do krámu. Už je tu pumpička, a nastává mě už známá situace. Pokusy nafouknout duši s tenkým ventilkem. Vytahuju mou duši ze Sodo s autoventilkem, ano, to znají. Ovšem nastává neočekávanej problém. Na zadním kole nejde ten tlustej ventilek prostrčit otvorem v ráfku. Ve vesnici slaměných chýší není samozřejmě ani náznak nářadí. Hoši se snaží otvor zvětšit hřebíkem, nejde to. Vytahuju tedy můj 3 cm dlouhej cestovní pilníček na nehty. Jde to pomalu, dávám si druhou colu, přinesou mi židli, zvědavce vyháněj ze dveří a okna fackama a koštětem, pomůže to vždy tak na pět minut. Nešetrně povoluj ou matku u ventilku, ale konečně je duše vevnitř. Kolo mi nafoukli, záplatu mezitím spravili kusem jiný starý duše, lepidlo rozmazali hřebíkem. Dalajsemjim nějaký karabinky a mastičky, co mám vždy po ruce jako malý pozornosti. A mohlo se jet, hurá. Za vesnicí už byla spíš rovina, otravnej jezdec už tu nebyl. Takže požitek. Jenže po pěti kilometrech je kolo zase prázdný. Asi tu duši u ventilku natrhli. Vesnice tady na náhorní planině není žádná v dohledu, tlačím apaticky a proklínám ty mizery, co Zdenkovi vzali pumpičku která jim bude k ničemu a mě ted děsně chybí. A jak se tak v duchu vztekám, jede kolem autobus a v něm sedí Markéta. Tak těch zbylejch 25 km jedu zas na čtyřech kolech s ní. V Bekoji zajištujeme ubytování v nejlepším hotelu, už je nás jen šest, tak tři pokoje po dvou. Pak jdem na shopping majli, pěšky vyzkoušet jestli se taky tak na nás budou vrhat. A je to fakt lepší, koukaj, sem tam někdo pozdraví nebo nám nějaký dítě přijde podat ruku, ale žádný dramata. Sedáme si před jeden lokál na kafe, Markéta jako denně zkouší bystrost habešský obsluhy, jejikož vyžaduje kafe bez cukru. To je tu něco tak neslýchanýho, že se jim to daří průměrně až napotřetí. Já už bych se na to dávno vykašlala, ne však Markéta.

Mezitím doráží zbytek výpravy. Stěhujeme se do pokojů, mě byl přidělen Pavka. Pokoje jsou se sprchou, ale bez tekoucí vody. U nás dokonce ani není v koupelně žárovka, tak se myjeme z kýblu s čelovkama na hlavě. Pavka si pro takový případy prozíravě z domova nevzal ani ručník, je asi furt čistej, a tu trochu prachu utře do trička. V lokále obědnáváme šest večeří, po předchozích zkušenostech to ukazujeme i na prstech. Přesto přinášejí jen dvě porce. Počítání do šesti jim ztěžuje Markéta, která v klíčovým okamžiku vyžaduje čaj, ale bez cukru. To nemůže dopadnout dobře, a taky ne, když máme platit, vystřeluje černej borec od boku sumu 420 birr. To se nám nechce věřit, vystavujeme si sami účet kterej i s ubytováním vychází na 250 birr. Mistr to ještě několikrát po nás pročítá, ale nedá se nic dělat, máme to správně. Matematiku zde asi příliš intenzivně nevyučuj ou. Snídat budem radši jinde, aby z nás neměl pocit, že má mezeru ve vzdělání.

10. den - 27.3.

Vyjíždíme po snídani (suchá houska a čaj) asi v devět. Dávám si náskok, ale když je ani po 20 km za sebou nevidím, zastavuj u, a když se začnou blížit otrapové, zas popojíždím. Konečně na 30. km se vynořujou. Prej zase píchali. Potkáváme Holanďana, kterej jede v protisměru, sám a s ohromnejma taškama. Do Asala dojíždíme výjimečně společně a stavíme na oběd. Slibuj ou nám špagety, pak jsou prej „finyšť‘, slibujou brambory, těch se ale nedočkáme, zato přinášejí rybu kterou jsme si neobědnali. A do toho zmatky s kafem bez cukru pro Markétu. „Večtebl“ ani salát prej nemají, ale když před kuchyní objevujem bednu rajčat a cibule, tak to najednou jde. Bud‘ fakt nerozuměj nebo absolutně postrádaj obchodního ducha. Šest hladovejch bělochů by jim rádo nechalo vydělat. Žene se černej mrak, tak se usnášíme že to tu dnes zapíchnem. Ubytováváme se ve velmi dobrým novým hotelu za pouhých 90 birr za pokoj, teče teplá ajde televize. Vybalujeme

s Pavkou na pokoji tašky, a když je Pavka v nejlepším a má všechno vy~ázený po posteli a pověšený vypraný prádlo, najednou stojí na pavlači Zdenek. Nechápem jak nás mohl najít. Je dobře že se nebudem muset hledat v Addis. Akorát Pavka se musí stěhovat se všema vybalenejma taškama do jinýho pokoje, tak mu aspon pomáhám. Zdenek si včera udělal pěší výlet do Bale Mountains, nafotil tam krásně barevný obrázky vesničanů sestupujících z hor na trh. Dnes ráno sedl na autobus a v Asala prošel všechny. hotely, ten náš byl až na horním konci města a poslední možnost. -~. Všichni vyrážíme na trh, kde do západu slunce fotíme africký nálady, pak v našem‘hotelu obědnáváme opulentní večeři. Při jídle Tonkov vypráví vtipy, uminuju si že si jich pár zapamatuju, ale nic, ani jeden. Předešlý večery neměl na vykládání moc času, protože u stolu každodenně sepisoval podrobnej deník. Tak se snad něco od něj dočtem o Africe.

11. den - 28.3.

Ráno platím, (dostala jsem po odtržení Kamenáče svěřenou společnou kasu), pobyt s večeří a snídaní pro sedm lidí nás stál 850 birr, to není ani 70 euro. Recepční vytáh kalkulačku, aby si spočet kolik mi má vrátit, když jsem mu dala 900. Jo, technice důvěřujou, technika je pokrok. Pak se vydáváme na autobusový nádraží. Manažer hotelu nám slíbil auto do Addisjen pro nás za 400 birr, průvodčí ale ráno vyžaduje 600, manažer to srazil na 500. Všech sedm kol vrstvíme na střechu, kolem je spoustu okouněčů, každej chce pomáhat s nakládáním a nastavuje potom důrazně ruku. V autobuse máme čas naplánovat další průběh africký cesty. Tonkov a Pepíček už prej z Etiopie všechno viděli, chtěj si dovolenou zkrátit o tejden a co nejdřív odletět domů. Což se jim na Tureckých Aerolinkách v Addis daří, letěj dva dny před náma. Markéta si tudíž kvůli nim taky posunula odlet, aspon o dva dny, a Míša, která má s Markétou jet autem z Vídně domů se tedy musela přidat. Vykládáme kola u Hiltonu, kde se přebukovávaj vnitrostátní lety, kluci svůj rušej a my se Zdenkem zakupujem let z Gondaru do Addis. Přijíždějí i Kamenáč a Gajda, trochu vyprávěj o „divoších“ z Jinka, který už asi zas tak divoký nebyli, spíš nastražený na turisty. Tak jsme asi o moc nepřišli. Oba jsou ubytovaný v hotelu Vanca nedaleko, je už obsazenej, ale nacházíme pěknej hotýlek vedle, s opravdu tekoucí opravdu teplou vodou, za 150 birr/pokoj, ca. 12 euro. Ve Vanca naposledy všichni dohromady večeříme, Kame a Pavka a Gajda odlítaj brzo ráno do Axum, my se Zdenkem jedem brzo ráno autobusem do Bahir Dar, a ten zbytek, Tonkov, Pepíček, Michala a Markéta jedou před odletem na dva dni na kolech k Debre Libanos.

12. den - 29.3.

Zdenkův budík zase zaspal, tak máme zpoždění půl hodiny, budí nás až pravoslavnej muezín v půl šestý. Kola s taškama už jsme zbalili a deponovali včera večer zde v hotelu, jedeme na čtyři dni jen s jedním společným malým ruksáčkem, tak můžem z postele skočit rovnou do taxíku, kterejch se tu potlouká i takhle ráno spousta. Chce 40 birr, což je dost peněz, když se uváží že 560 km autobusem do Bahir Dar nás stojí na osobu jen 63 birr. Autobusový nádraží je ponořený ještě do tmy a oblaků výfukovejch plynů. Většina autobusů do Bahir Dar už je pryč nebo plná a těsně před odjezdem, lidi nás posílaj od

jednoho čmoudícího vozu k druhýmu, až se nás ujmul jeden znalec, popadl mě za křídlo a odvlekl mě skrz výfukovou mlhu mezi dva autobusy a strčil mě před nos chlápkovi, kterej dlouhý řadě lidí prodával lístky. Takjsmeje nechtěně předběhli, s lístkama v ruce jsme začli hledat ten správnej autobus, ale ten tu ještě nebyl. Když konečně vjel do nádraží,

kupodivu už s nejlepšíma místama obsazenýma, hrozny lidí s balíkama se začly rvát dovnitř. Na nás už žádný sedadla nezbyly, tak jsme si stoupli za řidiče, že si pak sednem vedle něj na motor. Po půl hodině asi tři čtvrtiny lidí z autobusu zas vystoupily, to byli asi loučiči a přinašeči zavazadel, a kupodivu každej měl sedadlo. Jen my ne. Mě si mezi sebe vzal jeden černej křestan a Habešan s holčičkou na klíně. Po hodině vrčení a vypouštění výfukovejch plynů jsme se konečně hnuli z nádraží, na silnici ale řidič zastavil a půl hodiny se zas rvali lidi dovnitř a ven. Neujeli jsme ani sto metrů a holčička začala blinkat, tatínek jí přistrkoval pod bradu od řidiče k tomu účelu vyfasovaný igelitový pytlíky, který pak plný vyhazoval přes hlavy cestujících za jízdy z okýnka.

Cesta se vinula asfaltovejma serpentýnama na horskej hřbet. Tam byla zastávka na snídani, nakoupili jsme si banány, vodu ajakousi křiklavě žlutou buchtu. Tatínek do holčičky nacpal banán, aby bylo zas co zvracet, ajelo se dál. Zdenek se usadil na kovovým válci, ktrerej sloužil jako sedačka pro průvodčího a byl původně asi jakýmsi motorovým filtrem. Křestan u okýnka se sice horlivě klaněl a křižoval když jsme míjeli kostely, což mu ate; nezabránilo v tom se nekřestansky roztahovat na 1,5 sedadla, zbylých asi 70 cm přene~hal mě a pánovi s blinkající holčičkou. Ta se zas brzo rozloučila s právě pozřeným banánem, a tak bylo stále se na co koukat. Krajina byla neméně zajímavá, zelený louky plný dobytka, jak safari s domácíma zvířatama, sedláci s párem volků a dřevěným pluhem orali pole, vesnice s ted už čtverhranejma chýšema, sláma na hřebenech střech svázaná do trčících „culíků“.

Přes Nil asfaltku na 30 km vystřídává prašná cesta, která se vine z náhorní plošiny asi 1200 výškových metrů dolů k mostu a na druhý straně se zas drápe do výšky. Autobus se otřásá, hluk motoru doplnuje ted už na plný pecky puštěná etiopská hudba, která nás od rána doprovází z řidičova kazetáku. V každý zatáčce nás předhánějí oblaka prachu a cpou se

všema škvírama do sluncem prosvícenýho autobusu. Krajina je dramatická, blížíme se ke dnu udolí, už je vidět most přes Nil. Fotím ho z okýnka, ale lidi na mě volají, že se to nesmí. Schovávám foták, Zdenek se podřizuje jen nerad. Prý strategický bod, těm lidem nelze vysvětlit že se na něj každej může podívat na internetu, a na letišti v Gondar jsme ho viděli na pohlednicích. Ale fotit se prostě nesmí a basta.

Míjíme horu Choke, která se moc jako hora nejeví, spíš mírnej rozvláčnej kopec, ale má svý 4000 m. Zdenkova vypracovaná cyklotůra na vrchol, kterou nemohl uskutečnit. Odpoledne už máme hlad, v který vesnici se asi zastaví najídlo? Když se ptám souseda,

ten míní že dnes do Bahir Dar nedojedem. Toje pro nás novinka, Lonely Planet říká jeden den. V půl pátý autobus staví v Dangla na noc, pouhých 78 km před Bahir Car. Kdo tam chce dorazit dnes, musí přestoupit na minibus. Znalí cestující se řítí ze dveří a obsazují

přichystaný minibusy, ty chtějí ale dalších 40 birr. Asi s půlkou pasažérů zajíždí autobus do dvora hotelu, přičemž si kovovou vjezdní bránou odírá celý bok. Špinavej dvůr, společný sprchy a záchody, tak to teda ne. Nacházíme vedle u benzínky další hotel, bereme pokoj se sprchou (jak pozdějc zjištujem, neteče stejně voda). A jdeme na promenádu hledat nějakou hospodu, kde maj nejen inžeru, ale i špagety. Pak sedíme do tmy v kavárně na kafi, kolem nás po hlavní silnici, teď už bez aut, promenujou davy místních sem tam jak na korze. Jdeme si brzo lehnout, ale zjištujeme, že před naším pokoje na terase je televize, reproduktor 15 cm od našeho okna na plný pecky. Zdenek si připadá podvedenej, prej nám dali schválně nejhorší pokoj, dožaduje se recepčního, tady ale recepce není, a ty pikolíci prostě jen vydávaj klíče. Se svou angličtinou toho moc nepořídí, a když já odmítám se taky rozčílit ajít žádat nápravu, naprdle padá bez umytí do postele.

13. den - 30.3.

Odjezd je stanovenej na 5 hodinu ranní, snad nás Zdenkův budík nenechá ve štychu. V pět stojí autobus vprostřed malýho dvora ubytovny s nastarovaným motorem, dým z výfuku stoupá až k pavlačím v prvním patře. Vyčouzený cestující vylejzaj z plechových dveří pokojů a trousej se k autobusu. V šest hodin, stále za běžícího motoru řidič klaksonem troubí k odjezdu. V půl sedmý se konečně dáváme do pohybu, začíná se pomalu rozednívat, před chatrčema dřepící postavy rozdělávají ohen a pečou inžeru, zvířectvo vybíhá na dvorky. V půl devátý nás autobus vyklopuje v Bahir Dar. Míříme k jezeru Tana, u molaje zakotvených pár člunů čekajících na zákazníky. Ne, nechceme na ostrovy, ne, děkujem, nic nepotřebujem. Chceme jít sami podél břehu, mezi hotely pronikáme na malej poloostrov, kolem je slyšet ptáky a ve větvích všude něco poskakuje. Snažíme se fotit, ale u vody nás staví voják s kalašnikovem, prej střežená zona. Pochodujem tedy dál po ulici, když se k nám přidává mladík, samozřejmě jako všichni student. Vede nás do parku u vody, prozrazuje kde je bývalý královský palác Haille Selassie a že jsou v Nilu vytékajícím z jezera hroši. Zbavujem se ho až když si s ním vyměním adresu (na pozvání do Evropy). Ted konečně můžeme v klidu sledovat ty pelikány, supy, orli a mnoho nám neznámých ptáků.

Nabaženi opeřenců popojíždíme minibusem k Nilu. Na břehu je živo, pere se prádlo, koupou děti a mejou auta. Vprostřed řeky, asi 50 metrů od břehu je malej ostrůvek a u něj dva oblý balvany. Místní tvrdí že jsou to hroši, čemuž Zdenek nevěří a chcé se vsázet o sto birrů. Rychle ho táhnu pryč, než si s ním černoch plácne, ten má samozřejmě pravdu. Jdeme přes most, a najednou pod mostem plave - hroch. Proti proudu až k mostu, pak se potopí a nechá unášet proudem, pak zas vystrčí hlavu a plave k nám. Klidně, uprostřed města, nad hlavou mu drnčej nákladáky. Podél břehu Nilu jich má být víc, jdeme tedy směrem ke královskýmu paláci, alejí fialově (žakaranda) a rudě kvetoucích stromů. Dojem nám kazej žebrající školáci, který na cosi vybíraj peníze. Hroši nikde, je už moc horko a to jsou prej ponořený ve vodě.

Asi po třech kilometrech to Zdenek vzdává a vrací se k silnici, já jdu sama serpentýnama na kopec k paláci, brána je ale zavřená a není přes ní nic moc vidět. Kolem ani človíčka, nemám z toho dobrej pocit, spouštím se kozí stezkou křovím ze stráně a zkratkou přes les do města. Přidává se ke mě asi desetiletej hoch, nejdřív mi strká pod nos sešit se seznamem sponzorů a vymáhá peníze. Už mi to jde na nervy, a v lese se na mě začíná natahovat, chytá mě v pase a chce „kis“. Hrubě ko odstrkuju a zabočuju do nějakýho slumu, kde se na mě lidi dost nevraživě dívaj. Konečně v aleji si vydechuju, ale ne nadlouho, dojížděj mě dva kluci na kolech a hučej „money money“. Úplně vyžízněná dorážím k silnici a kupuju u milýho prodavače kolu, ten po mě chce ale po vrácení drobných „oral kis“. To mě tak vyvedlo z míry, že jsem se nezmohla na slovo. Nacházím Zdenka, vyprávím mu svý čerstvý zážitky aje nejvyšší čas jít stopovat minibus do Gondar. Když nám zastavuje a řidič si mě chce posadit vedle sebe dopředu, Zdenek to rázně zatrhnul a tím si svý gatě narthnul, protože mě posadil k sobě na sedadlo a on si sedl na bednu s vyčnívajícím hřebíkem. Včera mu na tu skobu dám náplast bez polštářku.

Místní hotel v centru Gondaru měl ještě pár místností prázdných. Prej s teplou sprchou. Na to se teda jdem podívat. V prvním pokoji netekla voda, v druhým nešel proud do boileru, třetí neměl okno a ve čtrvtým nebyl vůbec žádnej boiler. Ale trvali na svým, že to jsou

pokoje s teplou sprchou za 70 birr. Zdenek se tentokrát rozhodl se nenechat napálit, tak jsme se vydali hledatjinej hotel. Po hodině kroužení po městě jsem zaprotestovala, vrátili jsme se do prvního a usmlouvali, že zaplatíme 60 birr když nepoteče teplá voda. V boileru sice nesvítilo světýlko, ale hřál, a byla teplá voda. Jenže netekla, ale jen kapala. To Zdenka dopálilo a chtěl sejít hádat s recepční, ta však vypadala jak právě spadlá z měsíce a k tomu neuměla ani slovo jakoukoliv cizí řečí. Trvalo mi celej večer Zdenka přesvědčit, že o průtokovým množství vody ve sprše nebyla řeč, tak si nemůže stěžovat. Naštěstí ho rozptýlil jinej problém. Při večerním hledání hotelu někde ztratil svou ošklivou čínskou kšiltovku, kterou si koupil v Dodola poté co ztratil svůj ošklivý bílý klobouček.

14.den-31.3.

Na plánu je prohlídka středověkých paláců. Nejdřív ale si Zdenek musí zakoupit novou pokrývku hlavy. Jak tak kráčíme přes hlavní křižovatku, přiběhl hoch a podal Zdenkovi jeho ztracenou kšiltovku. A bez vyžadování odměny zmizel. Byli jsme z toho tak par, že jsme mu nestačili ani poděkovat. Po snídani - tříbarevnej džus mango, avokádo, ananas, jsme vyrazili do hradníma zdma obehnaných paláců z patnáctýho století. Částečně zříceniny, částečně patrový a zastřešený kamenný stavby, se zbytkama maleb na stěnách vevnitř a spoustama velkejch ješterek zvenku. Kromě nás nebylo moc návštěvníků, skupina habešskejch skautů v signálních vestičkách opravářů silnic a četa vojáků v maskáčích a ve zbrani, zúčastnující se povinný hodiny dějepisu.

Dole ve městě jsou ještě lázně ze stejného období, kde se prováděly babtistický hromadný křty. Ještě nejsou tak opravený, zdi kolem bazénu jsou protkaný kořenama ohromných stromů a napůl rozvalený. Třetí pamětihodnost města, ortodoxní kostel Debre Berhan jsme si už odpustili, neb podle obrázku v příručce nevypadal zvenku nic moc‘ a byl daleko za městem. Radši jsme si prošli trh, kde jsme se nemohli dohodnout, jestli větší špína je tady nebo v Nepále. Až druhej den na letišti jsme zjistili, že ten kostel je zevnitř celej pomalovanej množstvím do hustých řad naskládanejch andělskejch hlav. Asi nejhezčí etiopský nástěnný malby. Škoda. Teda že jsme tam nebyli. Večere v místním lokále, kde se zas jednou holky strkaly, která má jít nás obsloužit, chichotaly se a šuškaly. Ani ve městě jako Gondar bílých turistů moc nebude.

15.den-l.4.

Letadlo do Addis nám letí odpoledne, jdeme ještě jednou přes trh a městem pěšky k letišti. Na předměstí narážíme na dobytčí trh. Barevný rohatý krávy, hlavy obchodníků zabalený do barevných látek. Zdenek z respektu před rohama [otí ze silnice, já se prodírám mezi lidma a zvířectvem. Hezkej závěr výletu.

Letadlo s náma letí jen asi 1000 m nad zemí, vidíme jezero Tana, Nilský vodopády a nakonec celou Addis Abebu jak na dlani.

16. den - 2.4.

Dnes máme den na poznávání hlavního města. Už v poledne ale zjištujeme že není co poznávat, procházíme Piazza, starou část města na kopci, kde jsou zbytky kdysi výstavných dřevěných domů, podle stylu zřejmě postavených bělochy. Náhodou narážíme na výstaviště s veletrhem etiopských výrobků. V několika halách presentují místní výrobky od bavlny přes med a koření až po elektrický trouby na inžeru. Tak konečně nakupujeme suvenýry pro děti a sousedky zalévající nám doma kytky. Jinak bychom jeli s prázdnýma rukama, suvenýrů a místních produktů jsme za ty dva týdny opravdu moc neviděli. Ani pohledy se nám nepodařilo poslat. V jedný vsi jsme zašli do místního poštovního úřadu (plechová bouda), neměli ale ani pohledy, ani známky, jen pár zažloutlých obálek. Končíme na přírodní tribuně jakýsi místní Letenský pláně. Kluci tu hrajou ve skupinkéch

fotbal a na stupních tribuny se odehrává trénink mladých běžců. V nedostatečných teniskách, ale s o to větším nadšením běhají schody nahoru dolů. Při pohledu na ně jsme si pěkně po vedru dne odpočinuli, a po večeři jsme dopravili sebe i kola na letiště.

Sbohem Habeši, už se sem asi nikdy nepodíváme. Byla to zajímavá a poučná cesta, v jádru milí, aspon teda dospělí, ochotný poradit nebo pomoct. A jsou to Rozhořčení z dotěrných dětí jistě brzo zapomeneme, a zbydou nám před očima obrazy pestrobarevných sukní, slaměných chýší, stád dobytka a banánů.