Zůstali jsme tři tradiční lamy – já LamaG a Lama alpská. Ráno v 7.25 přelet Add – Axum. Z letadla byla vidět velká část naší cesty do Lalibea, vypadala dost kopcovitě. Dopoledne v Axum prohlídka města a pamětihodností. Je tady pohoda, děti méně agresivní, jen nabízejí služby. Hodně se tu vše točí kolem turistického ruchu, neboť je to bývalé hlavní město královny ze Sáby a Aksumské říše. Pěkné nové letiště a od něj 5 km asfalt do města. Jinak štěrkovky. V Axum jsou hlavní pamětihodnosti stély – až 33 m vysoké z jednoho kusu kamene. Je zde také ta, kterou odvezli Italové do Říma a zase ji v roce 2003 vrátili. Zatím ale není postavená a leží rozřízlá na 3 kusy vedle vchodu. Jsou tu dvě hlavní stélová pole – největší severní a menší jižní. Pod stélami jsou hrobky, které až na jednu nejsou přístupné.
Asi 3 km na západ je lom, odkud ty stély tahali a lvi vytesané do skály. Je ale trochu problém to najít, pokud se odmítne průvodce, jako jsme to udělali my. Nakonec ale stejně jsme se tam museli nechat dovést dětmi z vesničky těsně pod lvicemi.
Cesta do Adwa je velmi příjemná – většinou mírně z kopce. Adwa je průmyslové město, daleko větší než Aksum a pro Etiopany také významnější. Spali jsme v hotelu Ethiopia, za 12 birr jsme měli každý svůj pokoj. Jídlo také lepší a levnější než na jihu.
Vyjeli jsme v 7.40 a bylo velmi příjemné počasí. Celé je to po štěrkovce, nejdříve do kopce přes hřbet s krásnými výhledy na Etiopské „Monument valey“. Pavka každých 200 m fotil „Matterhorn“ akorát, že tento stal osamoceně uprostřed pouště. Následuje dlouhý sjezd k řece až na 1400 mnm. Pak prudký kopec a serpentiny opět do 2000 mnm. Naštěstí konec zase mírný sjezd do Abiy Abey. Odpoledne ale bylo horko a tak jsme byli rádi, že jsme byli v cíli už v 15.10. Poslední vesnice s jídlem byla asi na 45 km. Ubytovali jsme se v penzionu na hlavní křižovatce – celkem slušné za 40 br. Večer tam měli sraz nějací studenti – na zdejší poměry dost přestárlí asi 20 let.
Lehčí odpočinková etapa, žádné velké kopce. V polední přestávce v Yechila po dobré Injure a pivku jsem si ještě schrupnul, zatímco Pavka s Lamou jeli hned dále, protože mají rádi teplo. Finarva je malá chudá vesnice a „hotel“ je domek vlevo u silnice s dvěma jednolůžkovými pokoji, spíše kurníky. Takže já jako nejstarší jsem spal na zemi a celo noc na mě padaly kousky hlíny ze stropu, nad kterým kterém se asi procházely kozy. Litoval jsem, že nemohu spát na krásné kůží vypletené posteli na dvorku, protože ta byla obsazená nějakým domorodcem. Ve vesnici je spoustu dětí, ale nejsou agresivní jen zvědavé a doprovází nás i při cestě na kopec nad vesnicí a do kostela. Většina z nich asi poprvé viděla na vlastní oči farandží = cizince.
Prvních 20 km to pěkně frčí z mírného kopce až na 1200 mnm. Pak se ale vystoupá až na 2000 mnm Následuje 35 km vcelku málo kopcovitých aby se nakonec vystoupalo 300 m nahoru do Sekoty. Injura byla až po 55 km. Pavku jsme nechali napospas kopci už na 30tém kilometru. Sekota je docela slušné rozvíjející město. Leží totiž na křižovatce cesty do Korem na hlavní silnici na sever. Protože leží v nadmořské výšce přes 2200 mnm je zde pro nás docela příjemné podnebí. Někteří místní nosí i bundy.
Po 20 km jízdy víceméně z kopce se odbočí doprava a přes údolí a začne se stoupat na první 2800 m hřbet. Šotolina je trochu horší s velkými volnými kameny a tak Pavka nasadil hned alpskou chůzi a zůstal zpět. Potom se zase vše sjede do vesnice Bole, i když se možná jmenuje jinak, ale Bole je velký kopec vedle. Zde je možnost se najíst a nakoupit, což jsme využili. Přes další hřbet zase 800 m nahoru a dolů a přes pár menších údolí, míjíme po 70 km poslední vesnici, kde se dá něco koupit a z posledního hřbetu, vysokém 2400 mnm uvidíme v širokém údolí vesnici Bilbio, kam jsme dorazili asi ve 4 hodiny. Hned po příjezdu nás odchytil Amoro, který skutečně vypadá jak přerostlý Amorek, a hned se nabídl, že nás ubytuje ve svém novém domě a spoustu to jiného nasliboval. Nakonec jsme byli rádi Highland a Injury. V sedm hodin dojel Pavka, což byla klika, že jsme ho potkali. Myslel si, že je teprve ve vesnici na 80 km a šel se najíst a pro vodu. Ale byl to od něj stejně pěkný výkon, z těch 100 km odhadem šel tak 30 km pěšky. Večer jsme pak ještě zašli do místní hospody na teč (víno z medu) a nefalšovanou místní hudbou – jednostrunné housle. Protože byl úplněk, tak v noci šíleně vyl pes, zdálo se že s tím chodil po vesnici, aby si ho všichni užili.
Ráno jsme vyjeli s Amarem do kláštera Yemrehama Kristos. Amaro měl kolo kategorie Baumax za 5000, které místo zadní brzdy mělo zadní pérování. Zpočátku tvrdil, že je jeho, ale pak z něj vylezlo, že ho má půjčené. Cesta je slušná polňačka 12 km a ke konci asi 300 m do kopce, takže si Amaro dal s Pavkou závody chůzi. Myslím, že zvítězil, i když jeho kolo vážilo asi tolik, jako Pavkovo i s batohama a Pavkou.
Klášter byl postaven v jeskyni kolem roku 990 v období Aksumské říše. Jsou tam kosti a mumie 575 poutníků s Egypta, kteří tam radši umřeli, než by šli tu šílenou cestu zpět.
Na zpáteční cestě jsme ještě odbočili před Bilibaem do kopce do kláštera Giorgis, který je také v jeskyni, ale spíš vytesaný, než postavený. Kromě velké 600 let staré knihy na kozí kůži jsou tam největší chloubou včelíny v oknech.
Dal jsem Amarovi 50 br a zato jsme dostali ještě tipy na bydlení v Lalibea, což se nám později hodilo. Vyrazili jsme asi ve dvě hodiny a asi po 20 km jsme uviděli domy na hřbetu kopce asi 400 m nad údolím. Podle rady Amara jsme se ubytovali hned na začátku vlevo za 25 br/ os. Restaurací spoustu, ale mi jsme si oblíbili hned tu vedle, kde byl krásny výhled do údolí a ovce po nás dojídali injuru (někdy i před náma).
Dopoledne jsme vyrazili na prohlídku skalních klášterů. Hned se na nás nalepilo spoustu samozvaných gaidů, stále nechtěli pochopit, že my máme svého Gajdu. Zakoupili jsme lístek za ortodoxně nekřešťanských 200 br na osobu a koukali, kde jako ta nádhera má být, nikde nic nebylo vidět. Pak jsme ale šli tam, kam šlo nejvíce lidí a teprve jsme uviděli pod sebou klášter, vykopaný ve skále. Pavka jak to uviděl, hned se mu udělalo špatně a prohlásil, že se vrací do hotelu a že tu bude s průjmem a blitím meditovat ještě pár dní. Lalibea je asi největší turistickou atrakcí Etiopie, tak jsme to s Lamou prolejzali asi 4 hodiny. Největší atrakce pro nás ale byli genosen aus Dresden, zvláště některé urostlé soudružky a jejich mecenáši, kteří vypadali, že tam přišli, nebo spíš byli přivezeni, také umřít. U kostela Giyorgis jsem v uličce jako správný zvědavý turista poohlédl za oponu, což vzbudilo docela veselí u přihlížejících pradlen, protože se tam sprchovaly jejich kolegyně. Zase tak prudérní teda nejsou.
Po krátkém sporu v ubytovně, kde po nás chtěli zaplatit další den, protože jsme si tam nechali věci celé dopoledne, jsme asi ve dvě hodiny vyrazili s Lamou G na cestu do Gasheny, což by mělo být už na hlavní silnici. Zprávy o vzdálenosti se dost různily, ale nakonec se ustálily na 60 km.
Začalo to parádně, nový asfalt aby genosen nedrnacali, když je vezou z letiště. Navíc pěkně z kopečka, což zase v nás budilo obavy, že to o to víc bude do kopce. Také 3000 m vysoký hřbet, na který musíme vyjet, je celou dobu vidět asi tak v půlce nebe. Po 15 km se odbočilo na štěrkovku, na 25 km jsme spolu s pasáky a osly přečkali pod mostem průtrž mračen. Cesta rychle oschla, a tak jsme za soumraku dorazili pod poslední 700 metrové stoupání. Gashena, kam jsme dorazili s čelovkama na hlavě, je nocoviště pro náklaďáky, takže už nás čekala restaurace s injurou a pivem a příjemnou hospodskou. Navlékli jsme na sebe vše, co jsme měli a za deště šli spát na dvůr do klasických kabin. Ráno jsem zjistil, že mi z kola ukradli podrobné mapy 1:100 000. Asi se tirákům hodily - akorát, že na nich nebyla ani ta silnice, po které přijeli.
V noci pršelo, takže jsme vyjeli až 8 hodin, když oschla silnice. Cesta vede po hřebeni ve výšce okolo 3000 mnm prakticky po rovině, tak to pěkně odsýpalo, i když občas silnice připomínala roletu. Lama měl od rána zase poraženeckou náladu, že je roleta, pak zase bahno a auta. Krajina kolem pěkně zelená, je vidět, že tu často prší. Po 50 km za Debre Zabir se klesne o 300m do sedla a pak zase vystoupá až na 3100 do docela velkého města Nefas Meewcha, kde je i spoustu hotelů a obchodů. Lama propadal své tradiční malomyslnosti a chtěl nasednout na náklaďák, v jednu chvíli i na žebřiňák. Podařilo se mi ho přesvědčit, že už to bude za chvíli z kopce. To se také po dalších 50 km stoupání stalo. Radost ale netrvala dlouho, protože posledních 20 km stavěli silnici a tak jsme museli za mírného deště jet buď po poli nebo vláčet kola v bahně. Lama si navíc odřel nohu o pedál, jak mu sklouzla noha. Ale za soumraku jsme dorazili do Gebre Tabor. Je to snad nejošklivější město, které jsme viděli, celé rozkopané a plné bahna. Přesto všichni na nás pokřikovali „Debre Tabor nice“ Ethiopia beatiful“. Navíc ze všech příšerných asi dvou „hotelů“, opevněných bahnitým příkopem, se nám podařilo přespat v tom docela snesitelném. Dokonce jsme si tam odblátili kola.
Cesta vede jinak, než je nakresleno v mapě – asi tak mezi oběmi cestami. Krásně se sjede o 800 m níže k jezeru Tana a pak podél něj po nové asfaltce s větrem v zádech. Hned po příjezdu do Bahar Daru nás u hlavní křižovatky chytil šikovný mladík Mola, všechno zařídil, ukázal nejlepší internet a hotel daleko lepší a levnější než nám nutil LP. Chtěl za to jen, abychom si u něj objednali cestu lodí na ostrovy a kláštery na 90 min za 125 br/osobu. To se nám zdálo seriozní i když jsme tušili, že nás stejně dostane na něco jiného. Odpoledne nás dohnal Pavka, který to stihnul stopem z Lalibea za jeden den.
Bahar Dar je takový etiopský Davos nebo Riviera. Smetánka tam má svá letní sídla, konají se konference apod. Haile Selasie tam postavil svůj palác a než ho stihl dokončit, tak ukončili jeho vládu.
Večer jsme jeli ještě na hrochy a krokodýly k výtoku Nilu z jezera, ale potkali jsme akorát samopalníky, kteří nás zahnali zpátky.
Ráno jsme vyjeli se podívat na vodopády Modrého Nilu místním názvem Tis Abaya nebo Tis Isat. Jedno znamená padající voda a jedno kouřící voda. Jede se po mizerné štěrkovce se spoustou kamenů a hlavně debilů v jeepech, který musí ukázat že umí jezdit jak prasata. Ale přežili jsme to. Protože je sobota, je trh jeden v Bahar Daru, druhý v Tis Isat, takže první půlku cestu jdou davy proti a druhou ve směru. Od parkoviště jsme se prodírali přes starý portugalský most proudem trhovců a pak asi 2 km k vodopádům. I když většina vody jde přes elektrárnu, stejně je to dost mohutné a vodní tříšť lítá asi 100 m daleko.
Večer nás Mule ukecal na cofee ceremony. Přijel pro nás autem, o kterém tvrdil, že je rodiny. Mají obchod a 8 pokojů, které pronajímají za 150 br/měsíc a služku, mladou holku z chudé rodiny z venkova. Moc sympatická, akorát neuměla ani slovo anglicky, tak se jenom smála. Asi proto. Platili jí 50 br /měsíc a ona to posílala rodině.
Pak Mole navrhl, že se půjdeme podívat, jak Etiopani slaví konec půstu. V prvním baru byla tradiční etiopská hudba, ale pro lepší vrstvy a pro cizince, i když to byli většinou ti, kteří tam pracují. Přišel tam i Moleho bratr, takže jsme zaplatili vstup i piva za oba. Pivo vítězí i v Etiopii. Pro cizince je prý za 8,50, pro Etiopany za 7.00. Jinak ale všude stojí tak 4,50. Pak nás ještě zatáhnul na normální disko, pak na další, ještě nižší úrovně, kde nutil Lamě svoji kámošku do postele, prý i zadarmo. Lama dostal strach, tak se za 10 br. vykoupil. Pak ještě další bar tentokrát opět tradiční ale low level s neuvěřitelně tlustou tanečnici. Vyrazil z nás 170 br a pak nás asi ve dvě v noci odvezl domů a chtěl dalších 150 za taxíka. Tak jsme mu dali jen 50 a byla z toho málem rvačka. Nakonec ale přiběhl, že jako dobrý.
Takže to skončilo přesně tak, jak jsme očekávali, stejně nás vždy dostanou. Ale vzhledem k tomu, že předtím nám ještě domluvil dopravu do Debre Libanos za 190 br/os i s kolama, tak to bylo nakonec výhodné, protože na té dopravě by z nás stejně dostali 2x tolik.
První bouchání na dveře bylo ve 3.15, myslel jsem, že je to omyl nějakého opilce, tak jsem spal dál. Ale nebyl, ve 3.30 bušil řidič znovu, chtěl dopředu nakládat kola. Ve 4 h. jsme byli před hotelem a ve 4.15 přijel plný minibus, kde nejmenší tři místa vzadu byly pro nás. Silnice má perfektní nový asfalt od Japonců až k Nile Gorge, kde se silnice teprve staví. Ale řidič jel s námi pomalu, asi si nechtěl zašpinit strop od krve.
V Debre Libanos jsme byli ve 3 odpoledne a hned jsme si dali v hotelu na křižovatce jednu přestárlou kozu, která asi držela půst celý život. Na prohlídku Portugalského mostu a ke klášteru jsem šel pěšky a Pavka s Lamou parodovali běh. Kola jsme nechali v hotelu, protože v průvodci psali, že je to „very steep“. Ve skutečnosti je to po krásné silničce skoro po rovině. U kláštera mi dal náboženskou přednášku mladík, co tvrdil, že je z rodiny Haile Selasie. Večer byla zábava v hospodě, tanečky a chlast. Ale bez ženských, ty prý se musí starat o domácnost.
Perfektní asfalt po náhorní planině, prostě lahůdka pro silničáře. Navíc málo aut, protože byl svátek a konec půstu. Všude ve vesnicích visely rozpárané lamy.
V Adis Abebe jsme v hotelu Wanza našli všechny věci, umyli se a jeli na letiště. Večer jsme odjeli na letiště, odkud jsme v noci odletěli přes Chartům do Istambulu. Tam jsme si udělali na 4 hodiny výlet do centra a odpoledne pokračovali do Vídně a pak autobusem do Prahy. Největší komplikace z celé cesty z Etiopie byla na dálnici Brno – Praha, kde byla i o půlnoci zácpa, takže autobus to bral po okreskách.
V Turecku se ještě lyžovalo ...