Přílet v 7.30 ráno. Letiště – centrum asi 8 km. Po chvíli hledání kanceláře Ethiopian airlines, které by byla otevřená i v neděli, jsme ji našli v hotelu Hilton. Personál velmi příjemný a kompetentní, takže jsme si někteří koupili letenky Jinka – Adis a někteří Adis – Axum. Dušovali se nám, že se do letadel vejdeme i s koly. Je tam i bankomat, asi jediný v Etiopii.
Po prvním etiopském obědě a prvním Markéty čerstvém salátu v rámci léčby zácpy jsme vyrazili směr Melka Awash. Ale neznalí etiopských vtípků, kdy se na každý dotaz odpovídá yes jsme si zajeli asi 25 km po obchvatu Adis Abeby. Cesta po perfektním novém asfaltu. Ale nakonec jsme k večeru dorazili do Melky a dokonce prohlédli expozici australopitéků v Melka Kuntur. Nocleh v penzionu za 30 birrů.
Po pěti km odbočka vpravo po prašné silničce ke skalnímu klášteru Adadi Mariam 13 km, 170 m převýšení. Klášter je vykopán ve skále cca 30x 30m. Na odbočce asi 300 dětí v modrých košilích šli ze školy. Garcia s Markétou vynechali a jeli rovnou dál.
Po dalších 50 km Tyilo, kde jsme dali dobrý oběd a podívali na stély – náhrobní kameny.
V Butajire jsme spali v hotelu evropského standardu za 60 birr/dvoulůžák, kde spali taky soudruzi z OSN. Večer první slejvák.
Nová asfaltová silnice se na posledních 30 km změnila v rozestavěnou prašňačku, ale vcelku se po ní dalo slušně jet. Hoseina je docela velké město, poznamenané v současné době stavbou silnice. Je tam také spousta hotelů, většinou ale ve zvláštním režimu – viz dále. Měli jsme docela problém sehnat volný kromě International za 133 birrů. Nakonec jsme spali v jiném za 30. V 5 odpoledne začal prudký slejvák a vydržel dlouho do noci. To by ale nebyl nejrušivější moment spánku jako to, že hotel fungoval spíše jako bordel, takže bylo celou noc co poslouchat.
Nejdříve 30 km stále mírně do kopce po silnici ve stavbě, ale byla docela dobrá. Vystoupalo se až na 2700 mnm Pak sjezd po novém asfaltu o 1000 m. V nížině jsme poobědvali klasické špagety a pak zase stoupání až do Sodo. Před pátou hodinou začalo pršet, což prověřilo morálku pelotonu, když někteří svlékli číslo 2 km před cílem, zatímco jiní (ZK) preventivně ulomili přehazovačku hned na začátku. Po delším hledání jsme zakotvili v hotelu Bright house, kde to bylo velmi nadstandardní.
Je to celé po asfaltu, i když trochu zánovním. Prvních 30 km je mírně z kopce, vyklesá se až na 1400 mnm, pak podél jezera. Foukal ale protivítr a bylo horko - ideální konstelace pro Tonkova a jeho trháky na srnce s vysokým hřbetem. V Arba Minch jsme spali v části Schecha, která je dál o 3 km a 200 m.n.m. kde Tonkov osvědčil svou pověstnou vůli po vítězství. Za to jsme byli odvděčeni dražšími a horšími hotely.
Zlákáni propagandou LP a místními nahaněči jsme se rozhodli navštívit Nechistar national park a slavný Crocodile Market ačkoliv jsme moc nevěděli o co se vlastně jedná. Nabídky různých průvodců na dopravu a cestu lodí jsme odmítli a rozhodli se jít vlastní cestou. Což je daleko dobrodružnější ale má to malou chybu – obvykle nevede k cíli.
V místní vodárně jsme získali povolení vstupu do Forty springs, což je prameniště pitné vody pro Arba Minch. Nachází se na okraji Nechistar parku a podle mapky by odtud měla být i cesta ke Crocodile Market. Za pomoci GPS a mnoha slepých uliček jsme se nakonec dostali do Forty springs, kde se LamaG pln zážitků ze své nedávná druhé svatby oddal Pepíčka a Markétu. Pak se nám povedlo i nalézt cestu ke Crocodile Market, ale ze břehu přes vysoké rákosí bylo sotva vidět trochu vody, natož krokodýla. Takže nakonec největší zážitek bylo to, že všichni, kteří neměli kevlarové pláště rozpíchali kola o trny a zpět museli jít 15 km po tmě pěšky noční savanou a pralesem.
Chencha je jedním z mála high lights této oblasti. Je to vesnice vzdálená asi 30 km a 1500 výše než Arba Minch. Konají se zde trhy a v okolí žijí lidé kmenu Dorze, vyznačující se stavbou kupolovitých domů z větví a banánových listů. Na tuto cestu jsme si najali auto.
Protože LamaG pořád skučel, že je nemocný, jeli jsme do 80 km vzdáleného Konsa autobusem. Zbyli jsme už sami dva, protože ostatní se vraceli zpět do Adis Abeby, nějak se jim na jihu nelíbilo. My jsme se nechtěli vzdát našeho cíle – Jinka a Omo Valey. Etiopskou zvláštností je, že autobusy vyjíždějí najednou vždy ráno v 6 hodin, ale je tam nutno být nejméně půl hodiny předem. Po příjezdu na autobusák se hned k nám vrhne skupina pomahačů, vyrvou nám kola a než se nadějeme, jsou na střeše busu. Zaplatíme řidiči za cestu se 100% příplatkem za kola a tím si myslíme, že je to vyřešené. Chyba lávky! Do busu se vřítí pomahači a chtějí zaplatit za naložení kol skoro to samé, co za cestu. Nakonec se to vyřeší a jedem. Po příjezdu do Konsa si řidič vzpomněl, že je to pro nás moc levné a chtěl další peníze, tak jsme mu připomněli, že nám ještě nedal stvrzenku za příplatek za kola a že zavoláme policii - a byl klid.
Při ubytování v Green hotel, který je jinak docela dobrý, jsme se dověděli další zajímavost. Podle ceníku měl stát pokoj pro dva 100 birrů, ale po nás chtěli 150 s tím vysvětlením, že 100 je to pro muže a ženu, a my jsme dva muži.
Odpoledne jsme se vydali do blízkých vesnic Mackebie a New York, což je turistický název pro pískovcové skalní město. Daleko větší zážitek než tyto zaaranžované turistické atrakce byla návštěva vesnické hospody, kde jsme popíjeli Tač s asi 20 chlapama a jednou ženou – něco jako burčák z obilí.
Druhý den dopoledne jsme opět vyjeli autobusem směrem Jinka s tím, že poslední část z Kay Afar dojedeme na kolech. Z toho cestování autobusem jsem už trochu nervózní, přece jsme sem přijeli proto, abychom jezdili na kole. Gazdózní ale nevypadal moc čerstvě, navíc se k jeho breberkám v krku přidaly i ve střevech. To byla škoda, protože to mohla být pěkná cesta, navíc jak jsme zjistili, ve Weyto na půl cesty se dalo krásně přespat. Tak jsme jeli na kolech až z Key Afar.
Silnice do Jinky se přestavuje a tak za pár let zde bude asfaltka po které budou proudit turisté okukovat polonahé domorodé kmeny. Teď tady okukují domorodci obrovské caterpillary na haldách zeminy. My si tyto paradoxní žánrové obrázky s oblibou fotíme, a při jedné takové zastávce zmizí Gazdóznímu foťák, který si odložil na zem, aby se objal s opilou domorodkyní. A za minutu zbyl už jen prázdný obal. Z nedaleké vesnice jsme přivolali policii, kteří začali na vypůjčených motorkách honit domnělého zloděje z řad stavebních dělníků. Samozřejmě nic nenašli a ještě po nás chtěli zaplatit půjčení těch motorek. Nakonec se to nějak urovnalo a protože se mezitím setmělo, odvezli nás dělníci dodávkou do Jinky.
Tam se na nás vrhli hned samozvaní průvodci, vybrali jsme si Yatiho, který vypadal jako čert z z Princezny ze mlýna. Bydlení není problém, je zde spoustu „hotelů“.
Ráno přiběhl Yati a mával na nás abychom honem někam šli. Důvod jsme spatřili na tržišti – byli tam dva domorodci kmene Mursi. Vlastně tři, rodiče a dítě. Je to prý rodina, která se živí tím, že se chodí ukazovat turistům. Po vzrušené debatě jsme se dohodli na 1 birru za foto a dvou za video. Vyfotili jsme si jizvy na zádech otce, vytažený pysk bez talířku a velká prsa maminky. Další návštěva byla v Ari vesnici, kde nám udělali kafe v začouzeném stanu a nakoupili jsme zde sukně z trávy. Pak jsme také navštívili místní vesnici a řediteli jsme předali jako dar anglické slovníky. Večer nás pozval Yati do jeho domu plného plakátů Manchesteru United, kde uspořádal cofee ceremony.
Na letiště v Jince to máme z hotelu asi 200m, jako letiště slouží něco jako místní náves. V kanceláři jsme vyřídili formality, pečlivě prohlédli zavazadla i kola zda v nich nemáme bomby a už jsme jen čekali na přílet. Ten se prozradil vyháněním krav z přistávací plochy a 5 minut na to se objevil nás letoun. Byl to starý DH pro asi 18 osob. Diky tomu, že nebyl úplně obsazený se tam vešla i naše dvě kola.
Let byl příjemný a v nízké výšce nad Omo valey a pohořím Kafee, takže jsme jen litovali, že jsme neměli odvahu tam jet na kole.
V poledne jsme se na domluveném místě v hotelu Hilton sešli s ostatními mezi kterými vládla poraženecká nálada. Evidentně nezvládli kamarádské kontakty s místní mládeží a prchají před jejich kameny a klacky předčasně domů. Jenom Pavka, který je ze Švýcarska zvyklý na drsnější mravy, s námi pokračuje na sever a dělá dobře.
Přespali jsme ve velmi přívětivém hotelu Wanza, kde jsme i nechali asi tak polovinu našich věcí, protože v kopcích a horku na severu se počítá každé kilo.