17 – 18..3.2006

 

Letos je opravdu dlouhá a studená zima, takže odlet z Prahy je skutečná úleva. Sešli jsme se poměrně brzy ( tedy až na Kamenáče ) tj. Markéta S., Já, Gazda, José, Ramach, Kristýna, Lada Kozlíková. Už při checkování jsme zjistili první dobrou zprávu – víza nám vyprší již za 3 dny, omylem jemenské ambasády, jediný Lama Mencl na to přišel a nechal si to opravit, což vzápětí rozpoutalo vlnu diskuzí na téma „proč nám to ten vůl taky neřekl“. Ve Frankfurtu jsme poměrně dlouho hledali místo, kde se checkuje na Qatar airways, po vyřešení problému jsme si dali každý 2 Weizeny, takže nám mohlo uletět letadlo ( a to nám ta dvě piva trvala 4 hodiny ). Hrdinou je ovšem Kamenáč, který sice na pivu s námi nebyl, ale zřejmě právě proto na něj muselo čekat celé letadlo…

V Doha konečně zmizel sníh z dohledu, potkali jsme se s Pavkou a odletěli do Sanaá. Tam už na náš čekal místní Mohamed, zařídil za 5 USD prodloužení víz, takže nebýt toho, že Kamenáčovo kolo mělo zlomená řídítka, tak šlo vše víc než podle plánu. Již při příletu vyvolává v našich řadách zmatek náčelník zájezdu, tvrdící, že bychom měli navštěvovat taky památky, jít do lázní  a ne jen točit kilometry – stáří, nebo jen chvilková slabost ?! Soustrastně mu přitakáváme a strachujeme se, co bude následovat dál….Na letišti byl dokonce fungující bankomat ! Vyzvedl jsme si 40.000 rijálů ( cca 200 USD ) a vyrazili jsme po čtyřproudovce do city. Spadlo i pár kapek deště ( odpoledne byl i slušný liják ). Provoz je tu dost hustý, auta smradlavá, troubí pochopitelně každý. Prošli jsme staré město, koupili a ochutnali kát, se zubařem Mansourem, vystudovaným v Čechách jsme zašli na první fazole, hops ( chlebová placka ) a čaj. Bydlíme v  perníkovém hotelu Taj Talia, s vysokými schody a nízkými dveřmi.

Ujeli jsme cca 17 km

 

19.3. 2006

 

Ráno se ještě procházíme po Šuku ( tržišti ), kupuju plastové sandály za 300 šušňů, lezeme na střechu muzea, děvčata si koupila šaty a ve 13 hodin ( s hodinovým zpožděním ) jsme vyrazili. Po 50 metrech jsme se ztratili navzájem a další hodinu se hledali. Mezitím začalo pršet. Po shledání u univerzitního komplexu se prodíráme místní děsivou dopravou, po 15 km dorážíme na „Karlštejn Dar Alhajr“, vstup 500 babek za osobu, potom zpátky do Krčálu a najíždíme na směr Shibam.

Nevím proč, ale vůbec mi to nejede, berou mě křeče a trápím se už od 30. kilometru. Oproti tomu Markéta jede jako dráha, zřejmě má natrénováno. Doufám, že to bude zítra lepší, jinak nevím nevím. Spíme v Thule ve výšce 2770 metrů a je to znát, když vylezu v hotelu do 5.patra, nabírám vzduch jak Messner na Everestu.

Ujeli jsme 65 km, nastoupali 800 m

 

20.3.2006

 

Ráno procházíme Thulou, sledujeme opravu cisterny, pijeme ranní čaj na náměstí a vyrážíme. Před odjezdem zjišťuji, že mi došly baterie ve foťáku ( debile ! ), naštěstí je sháním v Shibamu. To už vyrážíme na pěší výšlap na Kawkabán. Převýšení je 400 metrů, do toho praží sluníčko, ale nebylo to tak hrozné, přestože jsem se toho se svým tuberáckým kašlem bál. Nahoře kromě opravené vodní cisterny nic xtra, slušný výhled. Spouštíme se strmým sjezdem ( auta nám nahoru vyvezl náš řidič ) po cestě zjišťuji, že mám úplně sjeté zadní špalky ( opět debile ! ), rychle je prohazuji za přední, čímž přední brzdu vyřazuji z provozu a sjezdy se tak stávají daleko napínavější. Na prvním stoupání konečně padá José i s bicyklem, nášlapy nepovolily J, co jsme se načekali ! Cca po 30 km zastavujeme na oběd, ochutnáváme místní labuť za hukotu propanbutanových hořáků a pak už začínají kopečky. Jinak příroda parádní, pořád je co fotit. Horší je to s místními spratky, bavící se házením nejrůznějších předmětů po nebohých cyklistech ( boty, kusy železa, kameny, dřevo, zkrátka co je zrovna po ruce ).  Podobně osvěžující jsou i jejich pozdravy hwarjuhwarjuhwarju, wotsjournejm, werjufromwerjufrom – yes!

Po 75 km jsem toho už měl plné zuby a naložil si kolo na sběrný vůz, ale Pavka s Ladou mě přemluvili a tak jsem to s nimi dojel až do konce, ale byla to morální dřina. Jsme ubytovaní v v Al Mahautu v hotelu Funduk an Nill, ve sprchách neteče voda ani nesvítí světlo, ale stojí to 5000 šlupek, no nekupte to. Technická poznámka – kadit v podřepu na šlapkách po celodenním šlapání v kopcích je fyzicky náročné…

Ujeli jsme 90 km, na kole nastoupali 1300 m, pěšky dalších 400.

 

21.3.2006

 

Po noci se shodujeme, že meluzíni řvali snad ode 2 hodin a pak už co hodinu ( zvláště druhé číslo bylo nekonečné, pokud se pamatuji ). Ještě malá poznámka k noci – cca v 22:30, asi minutu po usnutí se na náš začal dobíjet jakýsi úředník ( policajt ?) s tím, že okamžitě potřebuje seznam všech ubytovaných lam, jinak že nedá pokoj. Ještěže se ho ujal tpělivý kubánec José, já bych ho poslal do prdele.

Dnešní cesta měla skvělý start – prvních  20 km pořád z kopce, rázem jsme ztratili 1200 výškových metrů. V prudkém sjezdu jsem málem vletěl pod náklaďák – protože mi brzdí jen zadní brzda, tak jak jsem prudce brzdil, dostal jsem smyk a jak jsem se tomu autu vyhnul, to ví jen Alláh. Dole potkáváme partu frantíků od kterých jsme dostali reklamní samolepky, lepíme je na sebe místo startovních čísel, bohužel moc to nedrží. Najíždíme do vádí a stoupáme v úmorném horku nahoru proti „proudu“.

Markétu z drncání na kamenech bolí zuby a tak jede s Mohamedem, my se natřásáme, fotíme velbloudy, pícháme duše, po cca 10 km se naštěstí spád obrací a my klesáme pořád níž a níž korytem, chvíli jedeme i tekoucí vodou, na závěr brodíme u kyanid Baní Sád, Markéta ( mezitím už zase naskočila do pelotonu ) krásně padá do bahna, bohužel ji Mohamed vytáhl dříve, než ji Kamenáč stačil natočit. V KBS si chceme dát oběd – ale ouha ! Potvrzují se zvěsti znalců, že po 12 hodině budou hospody vyprodané, nakonec kombinujeme hops s olejovkami, rajčaty a jogurtem.

Po obědě se nejšpinavější z nás ( Ramach, Kristýna, Gazda ) jdou vykoupat do horké řeky, my normální máme siestu a sledujeme místní jak svážejí banány z polí, zřejmě pro ně večer přijede gruzavik. V 15:00 vyrážíme podél řeky dál, příroda krásná, proťák prudící. Posledních 30 km do Bajilu jedeme časovku družstev, v sílícím provozu je to čím dál větší pruda, ale co teprve Bajil ! Auta, randál, bordel, smrad – typické orientální City. Nacházíme hotel přímo na magistrále, má naštěstí tekoucí vodu – sprcha je skvělá, pereme co můžeme. Pokoje nejsou zrovna nejčistší, na zemi vajgly a kát, rating čistoty 5-.

Zato na ulici to žije, vaří tam dobroty ( dávám si u dědka fazole – za 50 babek+30 za chleba – výborné ) ostatní ochutnávají fresh dřeně – limeta, mango, papaja od 30-50 babek za 1/3 litru. Všeobecně tady dost poutáme zájem, tolik magorů s bicykly sem zatím nejezdí, když večeříme v hospodě naproti přes dvouproudovku, sejde se na nás podívat procesí, až to strážník rozhání bambusovým pendrekem, Dali jsme si pečenou rybu + omáčku z rajčat, oleje a česneku, byla to dobrota za 6000 babek pro všechny.

P.S. Zjišťuji, že jsem naštěstí nezapomněl v minulém hotelu tyčky od stanu, tak si v něm možná s Gazdou přeci jen někdy uděláme dobře.

Ujeli jsme 92 km, nastoupali 300 m, ztratili cca 2000 m.

Jinak je v Bajilu horko a dusno, uvědomuji si, že jsem už v Jemenu vypil víc nealko piv než za předchozí život.

 

 

 

22.3.2006

 

Začíná to odpočinkově – vyjíždíme z města za doprovodu motorek hrajících vytrvale lambdu, najíždíme asfaltku funglovku a jedeme opět časovku družstev, probíráme jako obvykle Gazdův rozvod, odhadujeme jak dlouho to vydrží Ramachovi, dáváme rady děvčatům atdatd…

Obvyklá věc – i když zastavíte v úplné pustině, zničehonic se nejbližší kámen promění v domorodce, pak se objeví druhý, potom deset dětí a už jede zábava. Leckdy si člověk ani nestačí zvednout  kalhoty….

Pak se silnice začala zvedat, nejdříve to byly jen hupy, pak už byl vidět vršek  Jabal Bura, pak se začala silnice zvedat kurevsky. Protože někteří pošuci chtěli šlapat pořád nahoru, tak dochází k neshodě s původním plánem vyjet nahoru autem. Jenže díky krpálům si to nakonec stejně všichni rozmyslí, škoda, že jsem nastoupil do auta 200 m předtím, než to udělali i ostatní, to Lada slaví osobní morální vítězství. Jdeme serpentinami nahoru, na okolních terasách roste káva a kát, je to pořád prudší až končí asfalt a tím i naše cesta. Padáme do rukou místním vekslákům a necháváme se pozvat na oběd. Je nudlová polévka z labutě a není špatná.Zato cena je vekslácká – 7000 babek ! Dochází ke vzrušené debatě mezi lamami, výsledkem je, že odteď bude ceny domlouvat finanční ředitelka Markéta. Sjíždíme k úschovně kol „U báby“ ( úschovné 500 rupek ) a mastíme dolů. Začíná další časovka, naštěstí nejedeme  pro šotolině jak to v mapě vypadalo, ale po asfaltce, tak to odsejpá. Místo v Al Mansuriyahu končíme v Al Šukně ( As Sukhnah ), nakukujeme lázní a zjišťujeme že mají propadlý certifikát čistoty dle evropských standardů, krom toho holky by tam stejně nepustili a taky nás tlačí čas, takže jedeme za vesnici zabalit kola věci na auto, mezitím nás přijela zkontrolovat místní milice a kalašnikovem + 20 domorodců, nakonec se všichni napáskujeme na a do auta ( tedy myslím, my češi ) a jedeme směr Zabít. Cesta je pohodová, 20:30 jsme v hotelu ! Je to evropský standard s jemenskou tváří – splachovací záchod, kdzž spláchnete, vyteče vám obsah na nohy, šlapky středně posrané, zrcadlo zacákané k neprůhlednosti. V hospodě mají výborné fazole, což je místní jistota. Najeli jsme 81 km, nastoupali 740 m.

Přes noci mi ukradli z kola počitadlo – lumpové !!!!

 

23.3.2006

 

Ráno účastníci zájezdu s Čedokem absolvovali procházku historickým centrem, navštívili jednu z mnoha nejstarších mešit v Jemenu a poklonili se památce domu, kde natáčel slavný italský režisér Fabio Faolini – veri ould bildink !

Jak to včera začalo hladce, tak dnes tedy neee ! Ještě v Zabídu odbočujeme na šotolinovou ( kamenitou ) Polačku a hrkáme se směrem k horám. Vyjeli jsme poněkud později v cca 9:30 a je to znát, dělá se obstojné horko. Abych nezapomněl, ráno Gazda pronáší první památnou větu dnešní dne: „nesmíme koupit moc vody, jinak bychom pořád zastavovali na pití….“ Po hodině trápení jsme se dokodrcali k první boudě s pitím, po půlhodinovém odpočinku vyrážíme dál, aby nás po cca 2 km ( v tomhle vedru je to jako 20  km normálních ) zarazil náš řidič že jedeme špatně. Zkracujeme si cestu polopouští ( ještě teď cítím, jak se mi kola boří a prokluzují v jemném prachu kolejí ), projíždíme africkou hliněnou vesnici, banánovníkový sad, křížíme vyschlé vádí a začíná HORKO. Místy, v úplném bezvětří, mám pocit, že se mi moirový dres připéká na tělo. Když je nejhůř, nachází Gazda zavlažovací kanál kde se všichni máčíme od hlavy po boty. Vzniká myšlenka donucovacího zájezdu pro potenciální zákazníky, v tuto chvíli by už podepsalo minimálně 80 % účastníků. Kodrcáme se dál až dorazíme k benzince  v savaně a obědváme: tuňák, jogurt, hrášek v nálevu, velbloudí trus v těstíčku jako dezert.

Kamenáč se zjevně přejedl a 500 metrů za pumpou padá do štěrku, stejně jako MS a o další 2 km i PF. Touto dobou již José vše jistí z kabiny doprovodného vozidla. Dorážíme k boudě na úpatí hor a shodujeme se, že v tuto chvíli by již bylo uzavřeno 90 % kontraktů. Kamenáč silně prudí, protože José vypráví jak náš řidič dostal solidně vynadáno od šejků v protijedoucím džípu, nejčastější slovo prý bylo „harém“. Už se vyjasňuje sestava příštího zájezdu: Ramach na to rozhodně příští rok sere, José řekl že jedenkrát za 10 let je s Kamenáčem ažaž, Kamenáč opakuje svou větu od benzinky, že holky už příště nikam nebere atdatdatd… Na to vhodně returnuje Lada ( pochopitelně až po Kamenáčově odjezdu ) tzv. první větou Ladinou: „ten táta už není ani sarkastickej, von už je jenom senilní“. Selanka nedělního výletu pokračuje po čím dál rozbitější cestě, která je však alespoň víc do kopce. Jízda po železničních pražcích by proti tomuto byla čirý luxus. Do auta přisedá i Markéta a my se pomalu natřásáme vzhůru, míjíme oázu v údolí, v prudkém výjezdu házím podruhé kopyta, zkrátka typický poznávací zájezd s Čedokem.

Celý hezký výlet končí na náhorní planině u křižovatky na Ar Ramádí, kde se sáčkujeme na auto a na radu místních jedeme směr Al Udayn. A měli kurva recht, jak by řekla naše děvčata, která se marně snažím přimět ke slušné mluvě. Jedeme totiž další tři hodiny po rozbité Polačce a to čím dál víc nahoru, to by nám trvalo minimálně další den. Vynalézáme nový adrenalinový sport „korbing“, potřebujete jen korbu dodávky, rozbitou silnici a nebojácného řidiče.

V Al Udayn zjišťujeme, že ubytování je možné pouze v místním leprosáriu ( zde by byli pravděpodobně odkládáni dosud nerozhodnutí zákazníci ) a po zralé úvaze jedeme korbingem až do Ibbu.To je opět další krpál a už v obstojné kose, José si vyrábí slušivý termooblek z bublinkové folie, do ní se posléze balím i já. Když nás následně nezastřelí ani vojáci na check pointu, bereme hned první obstojný hotel, driver sehnal slušnou večeři – fazolová kaše+smažená vajíčka a rajčaty a houbami, zkrátka věčná lábuš. Kupujeme prací prášek a hromadně pereme.

Ujeli jsme 64 km na kole, nastoupali 560 m, autem pak ujeli dalších 80 km.

 

24.3.2006

 

Ráno sestavujeme a promazáváme kola, fotíme se s domorodci, hloubicí, kalašnikovem……...

Sjíždíme prašnou cestou do Ibbu, tam je provoz v šesti pruzích na dvouproudovce, smrad, randál, klasika. Snažíme se projet městem co nejrychleji, Kristýna nejvíc ( některé lidi je Zabíd málo…) připojuje se k nám policejní doprovod, takže podobným tempem tudy naposledy z naší země projel soudruh Gustáv Husák. Než dojedeme do Jebly, tak nám z toho málem Jebne, Gazda předstírá quatar průdušek. Zde kola opět rozebíráme a nakládáme na auto, rozborka a zborka nám jdou čím dál rychleji. Vyrážíme po schodišti vzhůru na místní Hradčana, míjíme odkvetlí igelitovník, připojuje se k nám průvodkyně s odhalenou tváří, plynulou i když drmolivou angličtinou, projdeme mešitu a spustí se liják, takže jsme pozvání do rodiny, po čaji nám místní noumen zabubnuje a zazpívá, my ho na oplátku naučíme „seděla Anička na větvičce“, rozdáme nezbytné bakšiše a jdeme zpátky k autu. Potkáváme novou odrůdu domorodce – van handrt ( natažená ruka a jednoduchá anglická fráze ). Policajti trvají na tom, že si musíme dát oběd v Ibbu, pochopitelně se nacpou za naše peníze taky. Stejně jako bleskurychlá domorodkyně, která svižným pohybem levačky zbavuje Gazdu porce labutě. Páskujeme se opět na auto a v značné kose valíme do Taizzu.  Stavíme na čůrání, domorodec nás učí nový pozdrav „ Origen – dobrý den „, Gazda+José si smíchy pochcali nohy protože vynalezli dětskou hru na 6, kdo ji nezná, ať volá ing. Gajdu, tel 602224543.

V Taizzu s mírnými problémy nacházíme volný hotel, je to Al Rijál. Vykonáváme i něco shoppingu ( kupuju si dlouhý hábit ) s Kamenáčem si šlehneme holičství, zkrátka relax před zítřejším lámáním chleba. Dnes jsme ujeli pěkných 15 km.

25.3.2006

 

Z města vyjíždíme  s koly na autě a je to moudré, provoz je tu hustý a smradlavý. Na kraji Taizzu sestavujeme kola, fotím si krávu s velbloudím hrbem a přes check point míříme k horám. Jedeme lážo plážo, zastavuju a fotím značně nafouklou krávu z které už sabáka vyžrala kus obsahu, malebný vesnický výjev. Provoz je poměrně hustý, zvlášť náklaďáky jezdící zřejmě na staré holínky smrdí vydatně. Protože nám to jde jak po drátku a ani stoupání nevypadá tragicky, děláme zajížďku k mešitě v Zatrus. Hned se stáváme obětí „průvodců“, jinak všude okolo nově vybílené mešity je neuvěřitelný bordel ( nepořádek není správné slovo ) – igelity, plechovky, lahve, krabice. V Najd an Nashamah dáváme oběd a krátkou siestu a pak už vjíždíme pozvolna do kopců.

Peloton se trhá, fouká horký proťák takže to jede dost ztuha. Dojíždím za Kamenáčem do At Turbahu, po cestě jsme viděli bouračku, fotbalové utkání ( Pavka měl smůlu, když jel tak už bylo po utkání, domorodci se na něj sesypali a stáhli ho z kola ), sháníme hotel – a je to jemenský standard, dole palandy s přežvykujícími sledujícími indický sitcom , podlaha vystlaná kátem, nahoře pokoje, také s kátovou výzdobou. Jak přijíždějí ostatní tak jsou vítáni řevem fakanů, největší úspěch má Ramach s vystoupením „kdo neskáče, není Čech“. Na záchodě sice skoro neteče voda, zato však neodtéká.

Driver se tu zjevně necítí nejlépe, ale sehnal večeři ( dokonce koupil i pito ), dopíjím druhou láhev slivovice, mezitím vypadává proud jako obvykle v tuto dobu, bereme čelovky a procházíme městem a dáváme si něco na dojedení. Kate Winsletové ( KK) a Leo di Capriovi ( JG ) bylo přiděleno přepychové dvoulůžkové apartmá pro urychlení zápletky J

Ujeli jsme 72 km, nastoupali 1700 m.

Fakani mi přes noc ukradli blatník !

 

26.3.2006 – konečně van handrt !!!

 

Ráno z At Turbahu ještě asi 8 km stoupáme a pak přijde zlom – z cca 2150 nad mořem vede klikatá, fungl nová asfaltka ( v mapě ještě nebyla zakreslená ) dolů. Sjíždím zadní špalky, v půlce kopce ještě domontovávám  Rarachovi jeté špalky dopředu. Místní vtipálci se opět vyznamenali, přes cestu byl natažený provaz, naštěstí si ho Míša všimla. Pod kopcem asfalt mizí a cesta se mění na kamenité vádí, mírně klesající. Gazda fňuká a chce jít na korbing, Kamenáč opět píchá a zaostává, zde nechám zaznít Pavkovu větu „ asi vzadu šuká Markétu“, ten tichý Švýcar občas překvapí…Nalepují se na nás policajti s minometem na korbě a snaží se nás nalákat na oběd v Tase al Báhah, jsme už ale poučení ( ať si to zaplatí sami ) a najíždíme na asfaltku  do pouště. Zvedá se mocný proťák od moře, v Am Rijá zazní další škemrání o korbing, naštěstí vítězí rozum a morálka a jedeme dál, vítr sílí a nálada houstne, peloton se přes Gazdovu výuku jízdy v háku trhá, dojíždíme ve třech skupinách. Do míši, Kamenáče a mě málem narazil zkátovaný řidič, já v žaketu chytám o Míšino zadní kolo, naštěstí až na moje menší odřeniny se nic nestalo. Dojíždíme na křižovatku v Al Watt, po příjezdu zbytku nakládáme kola věci a jedeme do Adenu. Odtud by to na kolech byla dost pakárna, je tu tříproudová silnice plná aut. Po chvíli hledání dojíždíme k letišti, Kamenáč šel prozřetelně konfirmovat letenky, trvalo to těm joudům z Yemen airlines asi hodinu a půl. My se mezitím snažíme zjistit, jestli se dá přepsat v letištní hale, nikdo nechce říct nic kloudného, jakýsi uniformovaný chytrák nám radí ať jdeme spát do Movenpicku. Ozývají se i Kája s Mílou a sdělují něco, o čem si myslím, že je to jen vtip, ale není – zapomněli své pasy v Ibbu !!! My konečně vyrážíme z letiště, zastavujeme v adenském fast foodu  na hranolky a omeletu, poté se Gazda + Kamenáč ujímají role delegátů Čedoku a plánují trasu „Aden snadno a rychle“. Řízení se ujímá jakýsi driverův kamarád jež se ovšem v Adenu nijak výrazně nevyzná. Totéž se dá říci i o našich delegátech, takže po hodině a půl, průjezdech dvou tunelů a zastávce na molu to naštěstí vzdávají a ustupují čím dál hlasitěji protestující korbě a vezou nás na šuk do Crateru.

Tady se potkáváme s M+K kteří poslali do Ibbu taxikáře, sami by totiř bez pasů v noci neprojeli kontrolami. To ještě na sebe vyžvaní sladké tajemství, že nechali v taxíků i foťák a kameru, zkrátka „Ten, co všechno ví o Sokotře“ a „Ten, co mu všechno věří“.

Na zpáteční cestu bereme na korbu ještě tyto dva joudy, posléze je vysazujeme u hotelu s tím, že když to taxikář stihne, budou ráno na letišti. My stěhujeme věci a kola do letištní haly, loučíme se s driverem, pereme a balíme. Na závěr si dávám sprchu na šlapkách a to hadicí na oplachování zadků – luxusní koupel. Spíme v prvním patře na galerii.

Ujeli jsme 112 km, nastoupali cca 300 m, autem asi 50 km.

 

27.3.2006

 

Ráno v 5 se hrneme na odbavení ( odlet v 7 ) a hned problém – protože kola nechtějí prolézt bezpečnostním rámem, sdělují nám , že kola zkrátka nepoletí. Nakonec po dohadování kola přeci jen protahujeme, mezitím se objevují turisté M+K a letíme. Máje ještě mezipřistání v Al Mukalla, v 9:45 jsme na Sokotře. Domlouváme si na přilehlé benzince úschovu nadbytečných věcí a vyrážíme. Po 13 km ale zjišťujeme, že ve vesnicích u moře nejde koupit jídlo, takže jsme nahraní. Dáváme koupačku v moři a pak se vracíme zpátky k pumpě a nakupujeme fazole, rybičky, chleba a vodu. M+K se rozhodují vyrazit napřed a přespat v horách, my zbylí nacházíme místo na pláži kousek od odbočky do hor, koupeme se, sbíráme mušle a korály,večeříme, vyprávíme si vtipy. Nebe je plné hvězd a moře klidné – krásná noc !

Ujeli jsme cca 35 km.

 

28.3.2006

 

Zato ráno je všechno jinak. Už v noci mě začaly brát křeče do žaludku, ráno mám průjem jak bič. Nezbývá než věřit, že si tělo pomůže a vyrážím napřed před hlavní skupinou do hor. Jsem ale úplně bez síly, kolo naložené vodou a konzervami mi taky nedodává, takže velkou část kopců tlačím, nejede mi to ani na zoufalce. Do toho se dělá bezvětrné vedro, takže i voda mi valem dochází. Na vrcholu mě dojíždějí ostatní a začínáme hledat odbočku do kempu v údolí.První pokus se nezdařil, tam jsem naštěstí nezajel, pouze Kamenáč, Ramach a MS, nás naštěstí jeden řidič navedl na správnou cestu. Po rozbité kamenité polňačce  míjíme chlapíky stavící dům, hrnou se k nám a z jednoho padají česká slova. Učil se v Brně, má výborné fráze, většinu vět začíná „tady end doma“,jestlipax mu napsal Gazdo, co ? U čaje pod dracénou nám ukazuje svých 10 deset dětí plus dalších dvacet od příbuzných, dostávají samolepky s velikonoční tematikou, zvlášť sněhulák zabírá.

Objevuje se i José, který byl pozadu ( na rozdíl od Kamenáče ale nepřejel správnou odbočku ) a všichni kromě mě a MS přijímají brňákovo pozvání na rýži. My se zatím začínáme spouštět do údolí, cesta je tak rozbitá, že chvílemi tlačíme. Nakonec se shodujeme, že bude lepší nechat kola nahoře sejít dolů jen s bágly. Jenže asi po 1 km se MS ani tenhle nápad nezdá dobrý a já s ní souhlasím – vypadá to jako Grand Canon, je tu i stejné vedro. Vracíme se zpátky, Markéta si domluvila s piknikujícími Holanďany že ji vezmou zpátky do vesnice, já šel napřed pěšky a to byla chyba – půl hodiny na ostrém slunci mě úplně dorazilo. Když jsem potkal zbytek výpravy, bylo mi  jasné, že toho dnes už moc nenajezdím. Domluvil jsem se Markétinými holanďany  že mě vezmou ho hotelu v Hadibohu. Ještě že jsem to udělal, motala se mi hlava, musel jsem na záchod jen co jsem vlezl do hotelu. Tentokrát jsem tedy Česko příliš nereprezentoval. Dal jsem si sprchu, jeden bručen a usnul. Probudil jsem se asi za 2 hodiny  v skrz naskrz propocené posteli. Pak už jsem až do rána v dvouhodinových intervalech na záchod chcát prdelí  jak by řekl MUDr.Ditrych.

Jak se asi má zbytek výpravy ?

Ujel jsem 35 km, nastoupal asi 1000 metrů.

 

29.3.2006

 

Ležím v hotelu  a snažím se dát dohromady, je to příšerná depka a pakárna. Po těch dnech, kdy se pořád něco dělo jenom ležet, nemít co dělat ( kromě chození na záchod L) je to mnohem horší než šlapání v kopcích. A tak ležím, dopisuju deník, peru těch pár věcí co tu mám, kontroluju letenky a to všechno pořád dokola. Odpoledne už jsem to nevydržel a jel se projet na kole. Objel a projel jsem Hadibouh, zjistil jsem, že hotel není na okraji (jak jsem si myslel podle vzhledu okolí ) ale ve středu města, které ovšem nemá nic do činění s přímořskými letovisky, jak jsme zvyklí. Zátoka patří rybářům a jejich chlívkům, na kamenité pláži pobíhají kozy a ovce. Zaujaly mě ruské tanky zakopané na východním okraji města, rusáci už se s tím šrotem zkrátka nechtěli tahat zpátky domů. Na záchod jsem to stihnul tak tak.

 

30.3.2006

 

Přestože jsem měl večer a v  noci několik bleskových příhod, beru ráno kolo a jedu to projet, nejdřív přes kopečky směr letiště, shora jsou v zálivu vidět delfíni, protahují si hřbety a vystrkují břicha, na žraloky to tedy rozhodně nevypadá, i když s nimi Ten co všechno ví  strašil. Pak to obracím na východ k přístavu, fotím potopenou lodičku, orlosupy trhající kočičku atd…Vracím se na polední pauzu zpátky do hotelu a odpoledne vyrážím  na druhé kolo, dál za přístav, koupu se v zátoce Di-Lishah a zdá se mi tam na zemi nějak hodně stop od kol – že by Lamy ?

Ty potom potkávám v Hadibouh, opravdu tam v zátoce včera jedna část tábořila. Všichni jsou neskutečně opálení a taky trochu ušmudlaní. Odjíždějí kempovat někam do údolí k letišti, já zůstávám ještě přes noc v hotelu, večer v centru testuju žaludek, dávám si fazole, hops a čaj, to vše za 100 rijálů, nekupte to.

Ujel jsem 70 km ( nadvakrát )

 

31.3.2006

 

Ráno nadšeně vstávám, dělám jakýs takýs bobek a v 6:00 vyrážím směr letiště. Nijak nespěchám, je krásné slunečné ráno, spíš přemýšlím jestli jsem něco nezapomněl. Delfíni ještě spí, tak pomalu vyšlapu kopečky a za chvíli jsem u pumpy. Pomalu přibaluji věci a objevují se ostatní, s Mílovou pomocí dávám dohromady rozpadlý nosič a všichni se šouráme na místní nádraží.  Tam už je slušné vedro, ale všechno jakž – takž odsejpá. Dělám závěrečné fotky do časosběrného cyklu, potkávám Holanďany zachránce a jejich průvodkyni Wendy, takže jim můžu ještě jednou poděkovat, tentokrát už víc při smyslech. Celý let byl v pohodě až na delší ( a horké )  mezipřistání v Al Mukalla, V Sanaá s úžasem zjišťujeme že se nám místní nádraží po 14 dnech  zdá čisté a moderní, skoro evropský standard.

Jedeme na stejnou ulici v jaké byl hotel Taj Talia a ubytováváme se v Sanaá Night hotel. Večerem se couráme po Suku, nakupujeme džambije, pyžama, šátky, tretky, dáváme si fazole v předražené mangovně (cenu jsme nakonec snížili smlouváním ) a potom – Haman!!!

Přes místního Aliho jdeme do lázní takřka středověkých, i co se týče hygieny. Na závěr je trhací masáž a šup do postele.

 

Ujeto 15 (sanaá)+12 (Sokotra) km

 

1.4.2006

 

Ráno se celá mastodontní výprava vydává směs Hudda, hledáme to asi natřikrát, zbyde nás přitom jen čtvrtina, ale nevadí. Vracíme se na základnu, dobalujeme, s Kamenáčem si dáváme oběd v další loupežnické hospodě, kde na smlouvání moc neslyší, takže za námi běží tři chlapíci 500 metrů po ulici kvůli 200 rijálům, víc jsme jim navíc stejně nedali. Odjíždíme z hotelu, kde jsme nechali 2 turisty opozdilce, závěrečný spurt jsme si vychutnali, co Kamenáči ?!

Zjišťujeme, že 2 hodiny jsou v Sanaá na odbavení skoro málo, takže odlet zinku stíháme akorát. Čekání v Doha je klasická pakárna, hlava na hlavě, noha na noze, prdel na prdeli….

Příště si po žaludečních problémech nebudu hned dávat tučné skopové, kvůli frontě na záchodech jsem se málem………., no co vám budu povídat.

 

Zbytek cesty už nám jen zpestřujeme pozdní odlet z Doha kvůli nedostatku místa na odbavení, překládání karga kvůli našim 35 bicyklům, signalizaci přehřívání motorů Airbusu, takže nebýt toho, že na nás ČSA v Curychu počkali, mohli jsme ještě strávit hezké odpoledne ve Švýcarsku. O problémech se zavazadly zase za rok, co Míšo ?

 

Ujeli jsme 45 km, nastoupali ( díky bloudění ) 400 m

 

PODĚKOVÁNÍ

 

1/ Kamenáčovi že svým starostlivým otcovským způsobem umožnil rekreační průběh zájezdu

2/ Ramachovi za vzornou reprezentaci Brna a za široká záda při jízdě v proťáku

3/ Kristýně za vyčerpávající výklad a prohlídku Ibbu

4/ Pavkovi za nezištné lékařské rady

5/ Gazdovi za poskytnutí vděčného tématu k rozhovorům, je vždycky dobře když se ve výpravě někdo rozvádí

6/ Pepíčkovi za hrdinství po deseti letech

7/ Ladě Kozlíkové za vyprání trikotu v Bajilu – dlužím Ti pivo

8/ Markétě za největší výkonnostní skok a diskrétní oblečení

 

9 + 10/ Mílovi a Kájovi – že alespoň trefili do Adenu