Text: Kamenáč, foto: Radek a Helena
Přejezd z Kashgar do Sunao (3700 m)
Jeli jsme mikrobusem, dokonce nás pustili i přes checkpoint na rozdíl od mnoha místních. V horách staví novou silnici – je to vlastně Karakoram highway, hlavní trasa do Pakistánu. Občas je už znovu zavalená lavinou s kamením, které se musí odbagrovat. Do přestupní stanice na velbloudy jsme přijeli v poledne.
My jsme ovšem na velblouda a koně naložili jenom věci a 10 km do základního tábora (4420 m) jsme šli pěšky. Velbloud uveze 80 kg, kůň jen 40 kg.
První den v této výšce se mi nespalo moc dobře a bolely dost nohy.
Dopoledne jsme si vynesli lyže a boty na začátek sněhu (5130 m). Šlo to nečekaně snadno, 700 m převýšení za 2:45 h. Na večeři jsme šli k sousedům, kteří byli někde nahoře ve výškových táborech , a tak nás jejich kuchař Mohamed královsky pohostil z jejich zásob.Večeře byla skvělá, a Mohamed příjemný společník. Byl to Ujgur z Urumči, hlavního města provincie Xingjiang. Uměl docela dobře anglicky, tak jsme se od něj dozvěděli spoustu zajímavostí o životě zdejších obyvatel. Myslím, že ve městě by tak sdílný nebyl. Studoval na vysoké škole a anglicky se učí sám, ve škole se vyučuje jako cizí jazyk jenom čínština. Po večeří jsme si zahráli karty s ruskými horolezci, kteří chtěli přejít přes Muztag Atu dál až na Kungur (7700 m)
Večer jsem se cítil docela dobře, tak jsem se těšil na zítřejší zahájení výstupu.
Cesta k lyžím šla ještě lépe než předchozí den, takže jsme těch 700 m převýšení stihli asi za dvě hodiny. Když jsme ale obuli lyže, nejednou se to zadrhlo, mokrý sníh se bořil 15 cm takže zbývajících 300 m do C1 (5460 m) jsme šli také asi dvě hodiny. Pak jsme dalších 1,5 hodiny kopali v ledu plošinku pro stan, byli jsme z toho úplně mrtví. Večer a celou noc foukal silný vítr tak jsme toho moc nenaspali, musel jsem několikrát upevňovat stan.
Ještě, že jsme měli lyže a hůlky, kolíky ve větru stan nemají šanci udržet. Zkušení sebou nosí bambusové tyčky, které se hodí i pro označení trasy nebo úkrytu potravin na zpáteční cestu. Kopec je totiž šikmá rovná bílá pláň, na které se těžko něco hledá.
Cesta k C2 vede nejprve po pláni o sklonu asi 1:2, kde se musí jít cik cak. Šlo to velmi pomalu a čím dál tím hůř. Přece jenom jsme asi přepískli začátek a spolu s nezvykem mít na nohou lyže, které i s botama v mém případě vážily skoro 10 kg, znamenaly velký handykap. Po 300 m jsme byli, hlavně já úplně vyčerpaní. Jenom Helena, čím jsme byli výše, tím měla víc sil, to mě dost iritovalo. Sebevědomí nepřidal ani pěšáci, kteří nás předcházeli ani domorodý nosič, který pořád kroužil kolem jako sup, že nám odnese věci nahoru. Počasí bylo slunečné a tak jsme poobědvali v údolíčku, kde bylo i lákavé místo na tábor. Protože jsem viděl, že tímto tempem nemůžeme na vrchol dojít, rozhodl jsem s Radkem zůstat zde dvě noci, odpočnout si a aklimatizovat se, zatímco Zdeněk s Helenou pokračovali dále přes široké zasněžené ledovcové pukliny.
Ráno jsme ale dostali roupy a řekli jsme si, že si vyneseme zásoby o něco výše abychom další den šli nalehko. Nakonec jsme došli až do C2 ve výšce 6100 m, nechali tam jídlo a bombičky a sjeli zase zpět. Byli jsme dost prošitý, 400 m jsme šli 4,5 hodiny. Není divu, že Helenu se Zdeňkem jsme nedošli ani neviděli.
Ráno jsme sbalili stan až v poledne, protože v našem údolíčku trvalo dlouho než oschnul, takže jsme vyšli až v 13.30. To je vůbec problém protože se jedná o západní svah, slunce začne svítit až před polednem. Navíc jsme šli dost pomalu, ale do C2 jsme došli. Večer ale začalo sněžit a sněžilo celou noc.
Celý den sněží, tak jen ležíme ve stanu.
V noci přestalo sněžit a probudili jsme se do slunečného rána. Když jsme začali balit stan, vidíme na kopci nad námi dvě postavy, jak vykreslují krásné vlnovky do čerstvého prašanu. Hned mě napadlo, že je to Helena se Zdeňkem – a za chvilku je u nás elegantním obloučkem Helena a chvíli za ní dopadl Zdeněk v posledním tažení. Došli až do C3 ve výšce 6800 m, kde přečkali v cizím stanu dvě noci se sněžením a teď jedou zpět dolů. Vypadali, že mají dost namále.
Než jsme sbalili stan, bylo odpoledne a my jsme pokračovali dále nahoru k C3 ale po 2,5 hodinách jsme ušli asi 120 m, tak jsme po chvíli váhání to asi 19.30 otočili a jeli také zpět do BC. Výhoda lyží je, že jsme byli zpět ani ne za tři hodiny.
odpočinek v BC
Dopoledne jsme šli na procházku do dolního BC a odpoledne na výlet na séraky na ledovci nad BC.
Najednou jsme se cítili silní, tak nám přišlo líto jen tak se válet v táboře. Lyže a boty jsme měli stále ještě schované o 700 m výše na začátku sněhu, tak jsme pro ně stejně museli. Nakonec jsme je nazuli a šli jsme pořád nahoru, až jsme došli opět do C2 ve výšce 6100 m a sjeli to zase zpět. Takže jsme za 9 hodin ušli skoro to samé, jako předtím za šest dnů.
Cesta zpět, nejprve asi 6 km pěšky, pak nás i s věcmi naložili na motorky a dovezli k silnici, odkud jsme pokračovali do Kashgaru. Tam jsme se opět setkali s Helou a Zdeňkem.
Hned ráno jsme vyrazili na slavný nedělní trh, kvůli kterému nás Helena přinutila přizpůsobit celý časový program. Jak se ukázalo, je tam trh každý den a s historickým orientem to už nemá moc společného. Je to takové nákupní centrum v čínském podání – obrovské.
Mnohem zajímavější byl ale nedělní Animal market, který je na okraji města. Kashgar a celá Ujgurská oblast má Turecké kořeny nad kterými ale stále bdí velký Mao.
dopoledne jsme si půjčili kola a udělali výlet okolo Kaschgaru – asi 50 km. V poledne jsme byli pozváni na skvělý oběd u Kunga, šéfa cestovky, která zajišťovala cestu z hranic Číny přes Kaschgar na Muztag Atu a zpět. Asi si myslel, že mu dohodíme další klienty.
Odjezd zpět do Bishkeku, resp. Nejprve do Narynu. Od rána pršelo, v pase Torungat dokonce kroupy.
Naryn – Bishkek Jeli jsme taxikem, tak to odsejpalo, dokonce jsme se na chvíli zastavili u jezera Izyk kul.
Přespali jsme u Sergeje v jeho soukromém penziónku, kde bylo horko, komáři a celou noc někdo odjížděl a přijížděl.
Odlet byla hrůza. Chtějí odletovou taxu 10 USD, což jsme neměli, ale pak jsme to nějak dali dohromady. Vrchol ale bylo, že zvážili všechno včetně příručních zavazadel, a co bylo přes 20 kg chtěli zaplatit 7,5 USD/kg. Takže Zdeňka ta dvoulitrová cola přišla na 15 dolarů. Nejde to zaplatit kartou, ale pak jsme našli nějaké okénko, kde měli žehličku, tak jsme přece jen odjeli, i když to stálo pár tisíc navíc.