Z Prahy
odlítáme ráno a tak si v letadle do Kyjeva dáváme s Tonkovem snídani:
4x2dc červeného a před přistáním 1x2dc bílého neb červené došlo.
Pozorujeme ukrajinské spolucestující jak snídají vodku z decilitrových
kalíšků. V Bangkoku ležíme v transferu na koberci, inu zlaté
staré letiště …
Vrtuláčem
ATR72 přesun z Bangkoku do LuangPrabank. Přistání Luang Prabank
a první dojem – pěkná díra; žádných 17 klášterů (Unesco) z letadla
vidět není. Kujpujeme víza (31USD+fotku), dolar navíc byl za sobotu. Měníme
peníze 100USD je 1 310 000Kipů, rázem jsme milionáři. Hledání
levného ubytování. Bez věcí vyjíždíme pouze na prohlídku města, plánovaný
vodopád 32km vzdálený rušíme, nestlihli bychom jej. Návrat už za tmy přes
hezky nasvícenou pěší třídu která se stává tržištěm. Pro mě snad
nejhezčí zážitek z LP. Odkládáme kola a pěšky se vracíme zpět na
tržiště ukojit hlad. Procházím celou tu hezkou ulici (všichni sedí na
zemi a osvětlení leží taky na zemi), jídlo až na konci, sýrový nanuk?.,
papaya, bageta, kuřecí pařáty. Končíme v hospodě na pivu s českým
emigrantem žijícím v německu (světoběžník po cimrmanovsku).
Provoz
po „hlavní tepně“ do Číny je více než přijatelný, potvrzuje se že
Laos bude pro cyklistiku země zaslíbená.
Zhruba po 20km přesně na odbočce na jeskyni Pak Ou Cave přišel déšť (pár kapek), schováváme se v bambusové „zastávce“. Po šotolině podél Mekongu (poměrně málo vody, je sucho) k jeskyni (vysoce turistické místo). V restauraci si objednáváme oběd a převozem jedeme na druhou stranu Mekongu kde je vstup do jeskyně. Pěkně se potím, není mi moc dobře. Vstup 10 000kipů; komplex je rozdělen na dvě části.
V dolní jeskyni je
plno malých sošek a plno Japonců.
Horní jeskyně (o sto metrů výš) je
hlubší, není v ní tolik sošek. Spodní byla plná jak zlatých, tak
hliněných, budhů různých velikostí.
Těsně
před západem slunce se všichni scházíme v Pak Mong na křižovatce Str
13 a Str 1. Jsou tam asi dva „Guest Housy“, jeden bez vody a druhý špinavý.
Volíme špinavý a do druhého přes ulici jdeme na večeři. Po večeři,
vegetace soup (výborný vývar) + fried roice se přesouváme k té naší
domácí. Pivo, sušenky (místní be-be), ochutnávky na ulici – takové kaštano
gladioly, chutná to jak kokos ale ne tak sladký.
Ráno
pohodová cesta kolem vody, pak jeskyně (královská); vstup 5000kipů u ženský
co si dole připravovala oběd. Pěkná jeskyně, dva vchody, hluboká cca 50
metrů, v zadní části cedule – 2 km dlouhá díra metr vysoká, pouze
na čelovku. Pokračujeme dál, přijíždíme až do Muang Noi, kde jsou dva
kanaďané cyklisti. Odmítáme obědvat, prý v dalším městě. Netušil
jsem, jak je daleko… . Začínáme
stoupat, šílený krpál, ve 2/3 uleháme ve stínu na asfalt a odpočíváme.
Pak už to dorazíme do sedla, občerstvení (pouze banán, očekávám pouze
sjezd), začíná hřmít a padají ledové kapky. Celá cesta lemovaná občasnými
vesnicemi s baráky na 4 kůlech pouze ve jedné řadě u silnice. Sjezd
dolů, a není to pouze dolů, takže na mě skáče žaket a v nějaké
vesnici zastavujeme. Z banánů už je mi na zvracení, LamaK vytahuje lovečák
a tak se mi trochu ulevuje. Kolem čtvrté odpoledne po skoro 80km dojíždíme
do Vieng Khan a rozhodujeme se dále nepokračovat. Ubytujeme se za řekou,
koupel v řece s místními pro které jsme atrakce, večeře naproti
a přechod na kulečník – pool s menšími koulemi a užšími dírami.
Popíjíme pivo, Pavka místní udivuje svými zadovkami, naproti je železářství
naprané lidmi sledujícími na jedné TV nějakou laoskou telenovelu…
.
Ranní
mlha nad vesnicí, pěkné. Snídaně klasika, polívka z nikdy nekončícího
vývaru a čaj. Po snídani nás čeká první ze tří kopců dnešního dne.
Celá etapa asfalt a celkem šlo i počasí – sluníčko, až 38st C. Oběd v Pak
Xengu, na začátku vesnice si nás odchytla taková útulná „cyklistická
hospoda“. Paní pro nás připravila co jsme chtěli, sedíme uvnitř ve stínu
a je nám fajn. Pozorujeme přípravu oběda – rýže, ryba, salát; nad kotlíkem
se houpe, resp. udí netopýr. Pojmenování hospody na „U netopýra“
Z Pak Xengu další kopec, nejvyšší. Ujíždíme LaměK (má hlad) a poté i Tonkovovi a osamoceně vítězím v horské prémii první kategorie. Před posledním kopcem vesnice, bojujeme marný pokus koupit vodu, není. Nakonec někdo přiveze jednu flašku na motorce… . Vyrážíme přes poslední kopec (nejmenší), nahoře zatmíváme, s čelovkama sjezd, bydlení čekáme po 15km, ale po 5km k našemu překvapení vesnice. První GuestHaus, nevábný na pohled, naštěstí má plno. Jedeme k dalšímu, pěkný, ubytováváme se. Večeře v hospodě kde je spousta (asi čtyři) bělochů, vedle hospody venkovní zapíjení svatby, když jsem dojedli a dopili (22.30) tak už ale bylo mrtvo všude. 3 piva (0,7l) a kloktání slivovicí – v noci jí mám jak z praku (večer ne) …
Po
noci plné motolice (cesta ze schodů na záchod) se ráno probouzím a tuším
že to nebude ono. Přiopilost (proč nechápu?) je patrná. A to si ještě někdo
ráno stěžoval že ho v noci vzbudil prudký déšť na plechovou střechu
přístřešku… . Jdeme na snídani tam jako včera na večeři; ovomaltine,
omeleta, rýže se salkem. Rýži si bereme do sáčku i sebou na cestu. Vracíme
se do našeho dřevěného guesthousu a obdivujeme vlající rudou vlajku
komunistické strany Laosu na naší verandě.
Vyrážíme
na Hot Springs, atrakce 1km za vesnicí směr včerejší příjezd; za řekou
pracovník ve svahu tyčí rube hlínu. Hot Springs už není asi ani atrakce
pro místní. Rozbité zázemí, všehovšudy dva turisti kteří tam nejspíš
spali, do teplé vody si lidi chodí prát prádlo. Uvařené žáby v horní
části pramenů, tam voda byla dost teplá. Opilostní kabel u chráněného
stromu.
Zpět
přes vesnici a na konci vesnice rozcestí. Musíme po hlavní, tzn. horší
cestě ale zato do kopce. Gruzavík na kůlech, spící prodavač, vodovod z bambusu.
Začíná stoupání po rozbambordované cestě, sušený had v zatáčce
(jako živý). Každý, kilometr oznamující, patník přijímám s radostí.
Po 5km stoupání bezvadná vesnice; všichni se přišli podívat, focení,
rozdávání pohledů Prahy. O kus výš nad vesnicí je v jedné zátočině
vývod vody kde spousta žen a dětí meje a pere všechno co jim přijde pod
ruku. Dvakrát další focení a jsme na vrcholu. Rýže a paštika za odměnu,
měním lanko od brašny (popraskaný od výmolů). Do sedla to bylo 22km
souvislého stoupání, průměr jsme jeli 7-8km/hod. Jedeme dolů; nemáme
vodu. V levém příkopu je černá hadice, vesnice by neměl být daleko.
Opravdu. Voda z hadice je děsně teplá, u vývodu na náměstíčku všichni
nabírají vodu včetně krásného děvčátka co mylo nádobí a nechtělo se
fotit.
Jedeme
do další vesnice, opět ne voda, ne jídlo. Pomalu začíná pořádný sjezd
dolů, vesnice kde už v šopu měli vodu, vedle dílny s tkalcovským
stavem. Vesniček už je hodně, v další si dáváme Laobaba a sardinky,
kupujeme jako svatební dárek dvě sušené ryby pro Lamu co všechno ví.
Sjezd
až dolů k řece a začíná šílené stoupání nahoru (400m převýšení),
cca 6km, naštěstí už asfalt. A to jsme si mysleli že už máme vyhráno.
Nahoře křižovatka, spousta špinavých dětí a se setměním 7km sjezd do
Nam Noen. Ubytování OK, večeře na rynku. Ryby z kredence, jinak
standard. Před spaním procházka po vesnici, celkem to „žije“. Zkoušíme
místní střelnici. Na nafukovací balónky se střílí buď z praku nebo
hází šipkama. Spát jdeme už kolem deváté.
Podle
toho co jsme dnes zvládli to byla královská etapa Tour de Laos. Po snídani
na rynku (rýže+salko+ovomaltine) nabalujeme suchou rýži do sáčku na cestu
a opouštíme Lamu Alpskou. Ta se zalekla horské etapy a vyjednala si odvoz do
Phonsavanu.
Plni
energie vyrážíme na první kopec. Je celkem zataženo, žádné teplo, inu
hory. Hravě vyjíždíme z 800m na 1400 – 1550m. Stoupání ale nekončí
jedním vrcholem ale nahoře v mlze a pěkné zimě (oblíkáme dederony a
bundy) se silnice stále klikatí plus minus 100m výškových. Je to však parádní
cesta, okolo nás mlha a krásný vlhký les. Po 86km sjíždíme do Muang Khan,
kupujeme sušenky a s LamouK vyrážíme dál do Phonsavanu. Tonkov a Lada
se zalekli stejného kopcovitého profilu a zkouší najít bus. Opak byl ale
pravdou, byla to perfektní cyklistika. Na začátku jsme pozvolně vystoupali z 600m
na 1190m (žlutozlatý strom ve stoupání) a dostali se na náhorní placku kde
nám začalo fučet do zad a cesta úplně nepatrně neustále klesala. Valíme
to stále 40km/hod a za 2,5 hodiny kolem šesté večer jsme v Phonsavanu. Tam už
je pěkná zima a vítr. Hledáme ubytování, projíždíme městem až
nakonec, tam narazíme na LamuAlpskou který nás odveze 2km zpět kde už jsou
i Tonkov s Ladou. Teplá sprcha a odchod na večeři. Na sobě mám oblečeno
vše co mám s sebou, je celkem zima 14-15 C a to i v hospodě. Po večeři
opravdový zákusek a v místním kulturáku okukujeme svatbu a zkoušíme
co napekli. Před kulturákem mraky mopedů neb se na nich všichni sjeli.
Vstáváme
v sedm, balíme, za pokoj chtěli 4USD (to je zatím nejvíc po
LuangPrabang). Snídaně v té samé jako večeře (2xomeleta, bageta).
Pokus sehnat mapu (Road Map of Laos), neúspěšný. Inu další velkoměsto. Vyjíždíme směr Plain of Jars; ještě ve městě bouračka, LamaA funguje jako likvidátor. Asfaltová cesta směr Kiang Khong, odbočku na šotolinu přejíždíme, nebyla značená. Nelitujeme ale, protože vedle silnice je na poli „výrobna cihel“, celý provoz od kutání jílu až po vypalování cihel, vše pod širým nebem. Okukujeme laosanky jak holýma rukama cpou jíl do stroje který vykrajuje cihly a v rámci úkolů daných xtou pětiletkou se námi vůbec nenechají rušit. Sníme o tom, proč naše český ženský nefungují stejně… .
Vracíme se 6km na odbočku, začíná pršet, a přichází další skvělý
zážitek. Potkáváme „obchodního cestujícího“ který má své kolo naloženo
dvěma kubíky všelijakých „nepostradatelných“ maličkostí. Do kopce musí
tlačit, jinak ale jede a řídí a vždy s úsměvem. Proslulé džbány
jsou rozesety na třech polích. Trošku váháme na které džbány jsme dojeli
(pole 2 nebo 3), ve vesnici jsme lehce dezorientovaní, dle mapy jsem měli jet
okruh z druhé strany. Platíme vstup 7000Kipů na džbány 3, jsou to pěkné
kamenné kousky, do některých se dá i vlézt a schovat. Cesta k nim je
označena cedulemi „GAT“ – odminováno. Po okolí jsou krátery – stopy
po amerických bombách. Na tomto poli je kolem stovky džbánů, většina pěkně
zachovalých, vysoké cca 1-2 metry. Polívka a pivo u vstupenek, mostek z bambusu
přes potok, nikdo nepropadl.
Dál
chceme pokračovat přes kopce na jih do Longchel a odtud na Z na silnici
N13. Nějaký průvodce nám říká že je to tam nebezpečné, banditi, ať
tam nejezdíme. Takových povídaček už jsme ale slyšeli dost, přesto to
vypadá že se peleton rozdělí. Při pokusu koupit vodu a zjistit „naší“
cestu nás další člověk upozorňuje ať tam nejezdíme,přepadávání
ozbrojenými bandity. S LamouK stahujeme ocasy a vracíme se na asfalt zpět
s ostatními. Dojíždíme 25km do Xien-Khong což je bývalé hlavní město,
dnes pěkná díra. Je už 16hodin a pěkně chladno. Rozhodujeme se co dál;
LamaAlpská smlouvá cenu za dopravu do Thaviang, druhá možnost je ubytovat se
zde a prohlédnout si město (guest house je ale dost nevábný). Je dost zima,
inu hory jsou hory. Nakonec domluvena doprava busem za 200 000Kipů, někteří
lidi si museli vysednout abychom se vešli. Před odjezdem na kole rychlá prohlídka
jednoho královskýho kostela, druhý s budhou fotíme po 100metrech jízdy
busu z busu kdy řidič na chvilku zastaví.
Celou
dobu cesta víceméně klesá z nějakých 1100m n m na 350 m n m. 60km po
super šotolině trvalo 2 hodiny, jó to by byla cyklistika. Bus končí v Thaviang
na „náměstí“, všude bahno a o poznání teplejc. Hostel – škola, vyčlenili
nám jednu místnost, celkem špína, umýt se není kde.
Večeře
klasika, tzn. polívka, pak buráky v kokosu + slunečnice. Jdeme si prohlídnout
vesnici která je zde pouze kvůli dřevařskému průmyslu. Všude pěkně
mokro, asi je po dešti. Zvuk hudby nás dovedl na vesnickou zábavu, snadno se
vmísíme. Usedáme, dáváme pivo, něco na kloktání a postupně i tančíme.
Laosanky se nesmějí dívat muži do očí, mají pořád pohled otočený
jinam. Tancují pohybem dlaní (rub + líc dlaně proti sobě), celkem nás to
chytlo. Do spacáku jdeme celkem pozdě cca v 23-24 hodin.
Komáři
nás v noci neuštípali, umytí v řece, snídaně u báby (polívka)
a bez průtahů rozhodnuto: nepojedeme jak jsme původně chtěli na západ přes
Saosombum nýbrž na jih směr Paksan. Udělali jsem moc dobře, když jsme to
nestihli za den jak jsem si mysleli… .
Čekala nás ale nádherná etapa přes tři různá vegetační pásma. Hned pod vesnicí začínáme prvním brodem (celkem tak 7-10 brodů) a brzo opouštíme horské pásmo a vjíždíme do pásma tropického deštného pralesa. Nádhera. Vlhko, teplo, bahno, přejetí hadi, krásné stromy. Toto pásmo je široké cca 20km a po 33km a několika hodinách jízdy najednou vyjíždíme z lesa a jsme na rovině kde je první vesnice. Teplo zůstává, vlhkost je nenávratně pryč. Je už poledne, dáváme rybičky, rýži, pivko a v hlavách se nám honí jak jsme v brodech několikrát umyli zanesené kolo abychom ho po pár stech metrech měli znova obalené, jak jsme museli některé kopce tlačit, jak před jedním brodem stál bus a nemohl tam ani zpět (nějak se zapomněl neb v mokrém období tuto trasu busy nejezdí), jak si s cestou neporadily a zapadly i silné gruzavíky se dřevem … . Super úsek to byl.
Pokračujeme dál
zvlněnou částečně zalesněnou krajinou, kolem 15-16 hodiny sjíždíme do nějaké
vesnice – krásný kmen, lidé, banány, voda, kola, zavěšujeme se za
cyklistu který na nosiči veze dvě děti. V super náladě pokračujeme dál,
ještě cca 10km, kolem nás zelená rýžová pole z kterých zničehonic
vyrůstají skály. Za další vesnicí se ale idylická cesta proměnila v malé
peklo – kamenitá, oblázky v hlíně, prach a tak poslední dvě hodiny
byly pěkná dřina. Se setměním dorážíme do Borikhane, 28km před Paksan.
Já s Tonkovem hlídáme kola + eventuelní bus, u toho pijeme pivo a povídáme
s místním policajtem který ani neví jestli je zde guest house. Ostatní
mezitím jeden nacházejí, takový jednoduchý u místní diskotéky. Je sobota
večer a tak se všichni baví. Umejeme červený prach (sebe, kola, bágly) a
jdeme na večeři do jedné hospody kde mají, hádejte co, polívku a pivo. Pak
se zapojujeme do okukování místních při jejich bavení se (dětský kolotoč,
buddhistické odpustky, důchodkyně v templu…) Spousta stánků na ulici
(včetně loterie), další pivo na dobrou noc.
Čeká
nás poslední etapa, krátká, doufáme že do Paksanu se dostaneme rozumně.
Cesta ale překonala všechna očekávání – ve špatném slova smyslu.
Bylo
to 28km v šíleném červeném prachu po frekventované cestě. Jakmile
projelo auto, a jezdilo jich dost, hlavně velkých, tak se zvedl hustý červený
oblak. Snažíme se dýchat přes roušky (rukavice), zase jsme úplně červení.
V Paksonu se podíváme ze břehu na Mekong a přejíždíme na autobusák
kde nás nahání hned do busu, málem ani nestačíme slézt z kola. Kola
na střechu, sedění v uličce na židličkách nebo, jako já, ve čtyřech
na dvojsedačce s maminou a dvěma capartama. 160km do Vientiane jsme zvládli
za 2,5 hodiny. Chtěli 30 000kipů za osobu s kolem – krása. Vientiane
je nejenom hlavní město ale i jedině „město“ v Laosu. Semafory,
pumpy, mercedesy, restaurace evropského typu, atd.
Z autobusáku (teplo, vlhko, špína) na kole do starého města kde
se ubytováváme, hotel za 5USD/pokoj se sprchou. Bereme drožku a jedeme na
dominantu města – Big Stupa –Pha That Luang, největší templ ve městě
který zlatě září do okolí. Zpět drožkou, na bulváru u Vítězného
oblouku už ani nezastavujeme a i další turistické cíle nás nechávají
chladnými. Raději už v 17 hodin jdeme na večeři na břeh Mekongu. Je
tam spousta hospod, resp. stánků které mají stolky a židle na břehu velké
řeky. Dáváme 2ryby, žebra, závitky, ananasy, sušenou chobotnici. Vše
podlejváme LaoBeerem a pozorujeme západ velkého červeného kotouče nad
Mekongem.
Pokus
najít otevřené obchody se svetriky ve staré části města byl neúspěšný.
Končíme na dalším „laobabovi“ (LaoBeer) v typické pivařské
turistické hospodě. Na otázku za kolik si můžu koupit sklenici k jejich
smůle neodpověděli… . Procházka kolem prezidentského paláce, končíme
na „laoské“ masáži za 3USD na 60minut, ovšem nic moc. Děvčata si pořád
povídala, moje to flákala, pořád se smála, hlavně když na mě spadla. Škoda
že tady s náma není LamaM, ten by jí svým kopytem polechtal v podbříšku
a hned by byla zábava. Snad ho Silvie příště pustí nebo naopak přinutí s námi
jet.
Pivo
před hotelem a na pokoji, teplá noc, tekutin třeba. Spát okolo 24 hodiny.
V 6.30
rachot na chodbě, sbalení, sprcha sebe +kola, přesun na letiště na kole.
Cestou snídaně, poslední polívka a pivko (pouze za 6000kip); tak si kupujeme
ještě jedno na letiště. Sbalíme kola a zjišťujeme že letadlo má zpoždění.
Takže přichází chvíle pro svetriky, konečně. Dobře zásobený shop, mají
všechno, kupujeme laoské víno a malou lahev lao-lao, to jsem zvedávej jestli
někdy seberu odvahu ho otevřít. 30minut sekera na odletu, pak 55 minut let do
Bangkoku. Cestou výborný a rychlý servis. Za zmínku stojí, že ekonomy třída
byla rozdělena na dvě časti, vzadu šikmoocí, vpředu zbytek. Na letišti se
rozdělujeme, já s LamouK zůstáváme v transferu, ostatní za 30EUR
kupují vízum+odlet taxu a jdou do city (my už to máme za sebou z doby
putování po S Thajsku). Dopisujeme poznámky, brouzdáme po shopech a v 20.30
zaléháme za lavicemi a s pomocí prášku na spaní do půlnoci pěkně
tvrdě spím a pak do 3.30 podřimuju.
Plynule
přecházíme do Úterý 29.3., setkáváme
se s hochy, v dobré náladě točíme u stánku KFC „laosky s úsměvem“,
podnapilý švéd (kterého nakonec vyhodili z letadla) nám dělá závěrečnou
kulisu. Chudák švéd, nikdo ze švédské skupiny se ho nezastal… . On přitom
pokaždé na otázku letušky „Are you OK?“ slušně odpověděl „Blé…“
. Zpoždění na odletu 90minut, letíme s LOT+Aerosvit, krásná
viditelnost na pákistánské hory, v TV James Bond „AnotherDay“, akorát
hodně špatný servis, nedávají pivo a pak už ani vodu, vždyť doba letu je
pouze 10,5 hodiny… . Přesto jsme se přes Kijev zdárně dostali opět do
Prahy.
Laos
je na kolo více než dobrá destinace. Příjemné prostředí, prázdné
silnice, výborná kuchyně (laoská polívka je hrnec s nikdy nekončícím vývarem
(do hrnce se přidává podle toho jak se odebírá), na rozdíl od thajského jídla
kterého jsme byli po deseti dnech přejedeni, laoská polívka byla pořád výborná.
K tomu chutné pivo a příjemní lidé, zkrátka klídek a pohoda.