Text: ZL, foto: PD a JG
Na letiště v Mnichově nás odvezl Míla, takže po 10 hodinách přímého letu jsme přistáli ve Windhoeku. Je to příjemné, ráno vyjet z Prahy a večer být v jižní Africe. Za šera jsme popojeli pár kilometrů od letiště a vedle silnice postavili stan. Dál od silnice to nešlo, všude jsou kolem ploty. Ale za celou noc jelo asi jen jedno auto, tak to nevadilo.
Ráno vylezl z mého prázdného kola asi 6 cm velký brouk, asi ho prokousl. Ale cesta do Windhoek pak bez problémů. Dále do Rehoboth jsme ale jeli minibusem, protože je to po hlavní dost frekventované silnici. Ve zdejším supermarketu jsme nakoupili trochu jídla, prý v Kobos je to také možno. Silnice ovšem vedla jinak než v mapě, tak jsme zakempovali asi 10 km před campem. Celou noc jezdili auta (asi pět).
Kobos jsou čtyři domy a koňské závodiště, žádný obchod tam není. Klein Aub je docela velký, má 1100 obyvatel a obchod a hospoda ve vlastnictví nějakého Němce. Prý je v Bulsportu také, tam jsme pokračovali. Tam ale měli inventuru, že prý otevřou až v pondělí. Tak jsme hladoví pokračovali do Nakluft, kde je camp. Bylo tam i koupání v přírodním jezírku a u správce pití a tyčinky.
Ráno jsme si to na hlavní silnici zkrátili přes ploty a ušetřili asi 10 km. Parádní cyklistika, mírně z kopce a po větru. Řekli nám, že po 30 km je restaurace a obchod, na což jsme se těšili.
Byl, ale manažer přijde za 3 hodiny, tak jsme hladoví pokračovali do Beteda, kde nás běloška napřed posílala pryč, ale když jsme se svlékli a ukázali naše dokonale spálená těla, tak nás začala svádět. My jsme ale dali přednost sendviči, bazénu a pivu. Pak jsme dojeli 5 km na křižovatku, kde jsme zase jedli. Večer jsme ještě 25 km hnali před sebou antilopy směrem k Sesriem..
Dojeli jsme 11 km do Sesriem, kde je vstup do národního parku Sussus Vlei, známý svými pískovými dunami okolo střídavě vyschlého slaného jezera. Na kole se tam nesmí a je to 60 km daleko od brány, museli jsme jet stopem. Podařilo se nám chytnout Holanďany s caravanem, kteří projeli celou Afriku, což dokazovala sbírka motýlů na jejich chladiči. U brány se dá i dobře najíst a tak jsme večer stihli ještě navštívit 5 km vzdálený kaňon s potokem. Spali jsme u křižovatky k Sesriem.
Vstávali jsme v šest hodin, ale stejně vyjeli až půl osmé. Naštěstí tady už není takové horko, dopoledne 25, odpoledne 300 C. Solitaire je benzinová pumpa na křižovatce a poměrně luxusní restaurace s obchodem. Šéfuje tam pan Moose, který má rád cyklisty. Vyfotil se s námi a slíbil poslat po autech vodu a chleba na následující dva dny. Na 200 km trase přes Namibijskou poušť prý není nic než písek a kamení. Natankovali jsme každý 11 litrů vody a ještě večer jsme asi 25 km popojeli.
Prašné silnice jsou pravidelně srovnávány autograderem v intervalech podle kategorie silnice. V závislosti na době, která uběhla od poslední úpravy se jede po měkkém písku nebo po roletě, případně po obojím.
Naloženi každý alespoň 10 litry vody se nám podařilo vyjet už v půl sedmé. Pěkná cesta mírně z kopce, Lamy pořád zastavovali a fotili poušť. Jednotvárnou stravu jsme si zpestřovali polívkami - stačí nasypat sáček do lahve, o ostatní se postará slunce.
Od křižovatky na Windhoek to začne být nahoru dolu a mnohem horší cesta. Občas zastavují turisti v Jeepech a fotografují si nás. Asi jsme první divoká zvěř, kterou tu viděli. Odpoledne jsme největší horko přečkali ve stínu pod skálou při přejezdu řeky, resp. toho, co možná bývá řeka za deště. Dokonce jsme se dočkali i vody od pana Moose.
Pak jsme popojeli asi 20 km v šíleném protivětru a přespali uprostřed Namibijské pouště.
Poušť vůbec není jednotvárné, je neuvěřitelně barevná a plná života, který ale je moc malý, než aby byl vidět z auta. Teprve zblízka je vidět množství děr nejrůznějších velikostí a po chvilce čekání někdy z nich i něco vyleze – většinou brouk, pavouk nebo i malý hlodavec. Také je zde docela dost různých ptáků, takže není nouze o zvuky.
Krásná cesta mírně z kopce až k Vogelfederberg, což je skalnatý kopec asi 2 km od silnice. Je z něj pěkný výhled do kraje a to je vše. Další cesta do Walvis Bay už tak pěkná nebyla, foukal opět protivítr. Jakmile se sjede k pobřeží, najednou se změní podnebí a ráz krajiny, ale zcela neočekávaně. Je mnohem chladněji a kolem jsou místo kamení samé písčité duny. Posledních 10 km je po asfaltu
.
Ve Valvis Bay jsme spali v penzionu a v restauraci Raft jsme se přejedli při výhledu na pelikány a plameňáky. Byla pěkná zima, asi 18 st a vítr.
Po pár kilometzrech jsme to vzdali, protože silnice byla hrozně frekventovaná, tak jsme stopli pickup do Skampmundu. Skampmund je krásné čisté město s nádhernou koloniální architekturou ale s německým nádechem.
Po prohlídce města a odpolední siestě jsme pokračovali dále po krásné silnici, která byla místo asfaltu zpevněná solí. Je to krásně rovné a hladké, nesmí se to ale namočit, jinak to klouže. To zde ale nehrozí, neboť srážek zde spadne asi 3 mm za 10 let ledaže by se to namočilo namočením, což je docela reálné. Vzhledem k vysoké vlhkosti vzduchu a teplotě 20 st. C jsem vypil asi jen půl litru vody za den a močil každou hodinu, zatímco předtím v poušti jsem vypil 10 lt a nemočil ani jednou.
Podél moře jsou samé resorty namibijských zbohatlíků, kteří sem jezdí rybařit. Jejich dlouhé pruty si upevňují k přednímu nárazníku, takže Jeep vypadá jako brouk s dlouhými tykadly. 15 km před Henties Bay jsme potkali dva místní cyklisty na pěkných silničních kolech, byli to syn a vnuk p. Eagla, v jehož jednom apartmánu jsme pak také přespali. Skvělý chlápek, který asi vlastní půlku města. Potvrdil nám také existenci cesty přes poušť z Ugap camp o které jsem Lamy dosud marně přesvědčoval.
Stále po solné silnici, po 53 km je odbočka 7 km ke Cape Cross, jedné z největších atrakcí Namibie. Je to obrovská lachtaní kolonie o mnoha tisících kusech, kteří se rozhodli sídlit právě zde, ačkoliv jinak je všude kolem pobřeží víceméně stejné. Asi proto, aby se snáze vybíralo vstupné.
Pak jsme pokračovali dalších 40 km podle moře na sever až na Mile 100, kde je odbočka k West Bramberg. Ujeli jsme ještě 15 km a zakempovali.
Cesta podél oceánu byla docela příjemná, dokonce i černoši v Jeepech zastavovali a dávali nám čokoládu.
Krásná silnička, mírně do kopce ale vítr v zádech. Posledních 10 km od odbočky na UIS je silnice horší, rolety a hluboký písek. Kolem jsou také opuštěné rezavé automobily z bývalých dolů West Bramberg Mine. Ugab Rhino Camp u řeky je udělaný pro turisty, je zde spoustu zvěře svařené ze zbytků železa z bývalých dolů. Místní ranger nám i vysvětlil cestu přes poušť do Twyfelfontain. V okolí jsou prý poslední zbytky přísně chráněného nosorožce černého, který se vyznačuje svoji útočností. Proto ho domorodci vybíjejí a chrání ochránci přírody žijící 10 000 km daleko.
K večeru jsme pokračovali dále přes řeku krásným údolím až na planinu, kde jsme zakempovali.
Krásná cesta přes poušť a savanu. Roste zde i keř s jedovatým mlékem, který Bushmani používají na šípy. Sice se daleko více klikatila, než nám ukazoval Ranger v mapě, ale křižovatky ukázal správně. Jednou, když jsme podle buzoly jeli opačným směrem, Pavka to už chtěl vzdát a vrátit se, ale já rangerovi věřil. Pak jsme ale uviděli velkou horu a "dam" –nádrž na vodu, přesně podle jeho popisu. Tam jsme sice udělali chybu, místo doleva, kde cesta nebyla vidět, jsme jeli rovně a museli jsme se vracet. Pak prudká stoupání a nádherný sjezd a byli jsme v Twyfelfontain.
Průvodkyně Marie nám ukázala kresby na skále a my jsme večer stihli ještě 5 km zajížďku ke kamenným varhanům. Nic moc proti Kamenickému Šenovu. Camp v Twyfelfontain drahý a mizerný – jen chlast a tyčinky
.
Po 18 km jsme si na křižovatce, kde byl i obchoid s chalzenými nápoji nechali batohy a na lehko jsme si zajeli 30 km na východ a zpět prohlédnout si Petrified forest. Jsou to 280 milionů let staré zkameněliny stromů, které sem doplavila řeka z Konga. Je jich tu 55 kusů a řeka už tu dávno není ani jedna. Místní průvodce nám dal i přednášku o zdejších zajímavých rostlinách a předvedl nám mlaskavou řeč Bushmanů
.
Mlékem z jedovaté Euphorbia tamarana si Bushmani natírají šípy. Velvethia mirabilis žije 2000 let bez vody a zkameněliny - živoucí a neživé.
Večer jsme zase popojeli 20 km a spali v AUB camp, což byla laminátová polokoule, obestavěná proutím a plachtami. Je tady kolem spoustu antilop springbok. Jsou v obrovských stádech a jen tak pro radost si skákají přes dvoumetrové ploty kole silnice. Také jsme viděli obrovské žirafy, jak si to majestátně vznášejí od silnice pryč. Ale žádný lev ani slon nás nepřepadl, jak nám stále vyhrožovali.
Byla to rychlá cesta, v poledne jsme byli ve Warmquelle. K teplému prameni je to ale ještě 6 km do kopce po kamenité cestě. Celé odpoledne jsme tam spali a prali v teplém poolu. Při odjezdu se ale vynořili dva mladíci, že musíme zaplatit, protože jsme vlastně v campu. Když jsme po nich chtěli stvrzenku, tak to radši vzdali. Ve vesnici nám ještě paní uvařila rýži, tak jsme se ji dali s konzervou. Večer jsme ještě ujeli 40 km a přespali na úpatí docela zelených hor.
Nejprve jsme museli vystoupt dost prudce do kopce, ale posledních 30 km bylo zase mírně z kopce až do Opuwa, hlavního města provincie. Kolem silnice byly Himbské vesnice, které se chlubily pomocí od Evropské unie. Většinou to byly školy nebo alespoň pestře pomalované chatrče. Po cestě na nás také mávaly Himbské holky jako na E55, nabízely, že si je můžeme vyfotit za peníze. Zatímco ve Švýcarsku se nad tím pohoršují, my Češi jsme se jsme se s nimi rádi vyfotili, abychom podpořili zdejší hospodářství.
V další vesnici jsme raději ale investovali do pití a jídla a vyfotit jsme si mohli zdejší šedesátiletou prodavačku zadarmo, respektive za sušenky pro děti. Do Opuwa se sjížděli slavnostně oblečené ženy národa Herrero pod dohledem kulturního referenta.
V Opuwo jsme spali v Epupa Falls Lodge, jehož majitel byl Himb, který vystudoval antropologii v Johanesburgu ale stýskalo se mu po domově, tak se vrátil. Vysvětloval nám jaké národnosti zde žijí a jaké mají zvyky. V Opuwo je také hodně škol, ze kterých se večer ozývaly křesťanské písně, asi za vzdělání musí domorodci zaplatit upsáním duše křesťanskému bohu.
Cesta z Opuwo vcelku po rovině, po 65 km je u cesty pumpa s vodou, tak jsme se opláchli a doplnili zásoby. V Otjijanjasemo je obchod, kde jsme něco koupili a zakouřili s místní stoletou feťačkou. Pro vodu jsme ale museli jít do školy. Za vesnicí bylo vyschlé koryto řeky, kde ale prý před třemi dny byl ještě metr vody po velkém lijáku. Pak jsme ještě popojeli asi 48 km pěknou cestou, jednu chvíli nás i předbíhali domorodí běžci s oštěpy.
Ráno jsme sjeli k Epupo vodopádům a po jejich prohlídce (měli jsme štěstí, bylo hodně vody, protože řeka Kunene je napájena deští ze Zambie a Konga) jme strávili odpoledne v campu diskusemi, zda podél řeky projedeme nebo ne. Pavka už zase trpěl trudnomyslmostí a chtěl se vrátit vystrašen klábosením s genosen, kteří aby vypadali moudře, varují před něčím, co neznají. Když ale správce kempu řekl, že tam projede náklaďák, bylo rozhodnuto - kde projede auto, projede i cyklista. Začátek byl nejhorší, velké volné kameny a prudká stoupání a sjezdy, pak to ale byla nádherná pěšina podle řeky mezi stromy a palmami. Po 28 km měl být potok, kde jsme se osvěžili a klidně jsme z něj i pili, začalo jít do tuhého. Sice jsme minuli pár Himbských vesniček, ale ani v jedné to nevypadalo na obchod. Ke konci jsme měli pár defektů jako předzvěst horších časů. Spali jsme asi po 46 km na kamenitém návrší, kde bylo celou noc příšerné vedro. Pavka tam pod stanem vyslídil škorpiona, tak se uspokojil, že konečně našel nějaké nebezpečí.
Cesta podél řeky je krásná, my tu krásu ale moc nevnímáme, protože jsme plni vzteku na kytky, plné trnů. Nejhorší jsou ty žluté, které mají bodlinové koule jako husitské palcáty. Zabodnou se do pláště, ulomí a pak postupně zalézají do duše. Po čase pomalu duše měkne, když je trnů víc, tak se to zrychluje. Protože jsme spotřebovali každý svých 30 záplat i když jsme je dělili na čtvrtiny, musel jsem posledních 10 km jít pěšky. Vítěz etapy byl Pavka se svými plášti s kevlarovou výztuží. K večeru jsme dorazili do vesnice, kde byl obchod se spoustou piva, tak jsme se tam s majitelkou opili. Lahve se hází za barák, kde je recyklují prasata. Po setmění z nás dostala strach, tak nám radši domluvila spaní na policejní stanici.
Celé dopoledne jsme lepili duše a vytahovali trny z plášťů. Nakonec došlo i lepidlo ale nějak jsme kola spojízdnili. Další cesta už byla civilizovaná, vesnice s obchodem a školou, kde se vyučuje domino. Před Ruancana falls začala asfaltka, tak jsme byli zachránění. Všude je zde spoustu policajtů, protože hranice s Angolou je stále neklidná. Policajti, které jsme my potkali po nás chtěli na cigarety, asi s nimi bojují proti Angolským banditům.My jsme je uplatili pivem.
Nad vodopády je postavená obrovská přehrada, teď je ale hodně vody, tak zbývá i na vodopády. Spali jsme v Ruancana v pěkném campu.
Ráno jsme kousek popojeli na hlavní silnici a po pěti minutách jsme chytli stopa do Thumeb. Jel pořád přes 150, přes vesnice jen 120 km/h, takže jsme ujeli 430 km za tři hodiny. Sedět na korbě ve 160 km/h není zrovna pohoda. Po obědě ve městě jsme chytli dalšího stopa až do Windhoek, respektive až za město do Dan Viljoen parku, kde camp zavírají v 18.30, takže jízda byla ještě divočejší..Šofér byl majitel továrničky na nábytek a svého zaměstnance, který jel s ním poslal na korbu a my jsme se střídali v kabině.
Ráno máme všichni průjem, asi z té včerejší rychlé jízdy nebo z večeře, kterou jsme dostali od přejedených Rakušanů. Nejhůř je na tom jako obvykle Pavka, který se stále polévá desinfekcí. Tak jsme s Lamou vyrazili sami na poznávací 9 km okruh, ale po 500 m jsme se ztratili. Ale viděli jsme zebry s mláďaty a nějaké origs. V poledne jsme sjeli 23 km do Windhoek, kde jsme konečně viděli slony a večer se vydali na letiště. Tam jsme u policajtů nechali kola a v parku před budovou si postavili stan vedle postřikovačů, které jsme přikryli. Ale ve 4 h v noci nás probudil strašný proud vody, z trávy se vysunuli další postřikovače a nesypali to přímo do dveří stanu. Zbytek noci jsme se sušili a nadávali.
Docela silný zážitek byla cesta přes noc vlakem z Mnichova. Jakmile zmizel ze záchodu papír, poznali jsme, že jsme přejeli hranice. Pak se začalo někde u Stříbra rozednívat a uviděli jsme rozpadající zahrádkářské kolonie, špinavé černé křoví podél trati a pohozené papíry a lahve. A šedé paneláky Plzně a počmárané oprýskané zdi. Tak to jsou asi ta chudinská gheta v rozvojových zemích?