Byla to akce Heleny a Zdeňka Kolářových, v té době nadšených skialpinistů. Měli jsme namířeno Na Muztag Ata, zajímavou horu na západě Číny, kam se jezdí nejlépe přes Kyrgystán. Měsíc před odjezdem ale vypukla v Číně epidemie SAARS, takže Čiňané uzavřeli hranice. Když už jsme měli koupené letenky, tak jsme si řekli, že Kyrgystán je také hezký, vysokých hor je tam dostatek, tak se tam podíváme. A nelitovali jsme toho!  Řekli jsme si, že ze budeme toulat po horách Ťan šan a když to vyjde, pokusíme se vystoupit na 7134 m vysoký Pik Lenina jako náhradu za 7546 m vysokou Muztag Ata. Obě hory jsou považovány za nejdostupnější sedmitisícovky, na obou je ale velmi vrtošivé počasí s rychlými změnami. Protože na Muztag Ata jsme chtěli vyjít na skialpech, pořídil jsem si obstarožní vybavení a dokonce na jaře byl potrénovat v Alpách. Protože na chůzi jsem měl jen kožené letní pohorky, Zdeněk mne přesvědčil, že nahoru na Lenina půjdeme ve skialpových botách. Já po pokusu ujít v nich 100m jsem o tom měl vážné pochybnosti, nicméně jsem si řekl, že když to ujde on, tak já také. Po tátovi jsem si ještě vzal mačky ze 60tých let a jelo se.

Naštěstí do Kyrgystánu dorazil internet, tak se vše podařilo zařídit; sehnali jsme ubytováni v Bishkeku i cestovku, která nás dopraví do Base campu pod Pik Lenina a zařídí povolení k výstupu. Dokonce jsme našli nějaké doporučené treky v okolí Bishkeku a Isyk Kul, ostatní jsme nechali až podle situace na místě.

 Kyrgystán je krásná země a velmi příjemní a přátelští lidé. Můj pocit je takový, že ani nikdy s nikým nebojovali, dokonce připojení k Rusku prý proběhlo tak, že když po nich Turkové chtěli platit daně, poslali kmenoví náčelníci delegaci do Moskvy, zda by se mohli k Rusku připojit. V tom ji carevna Kateřina vyhověla. Taky kdo tehdy o ty kopce měl zájem, vždyť každé úrodnější údolí mezi kopci patří buď Uzbekistánu nebo Kazachstánu.

To sověti měli jiné plány. Nejprve se rozhodli, že obilí poroste i v kopcích a vybudovali spoustu velkých statků a závlahových kanálů. Pak objevili nemalé nerostné bohatství a začali budovat továrny. Ale naučit pastevce řemeslu nejde ze dne na den, tak muselo přijít spoustu Rusů. Po roztržce s Čínou se zase hodila strategická pozice a budovaly se letiště a základny. A nakonec pěrestrojka přinesla nápad udělat z Kyrgystánu turistické centrum, jakési asijské Švýcarsko. Kolem jezera Izyk Kul se budovaly lázně a rekreační střediska ve velkém stylu a nad Biškekem zase ledovcové lyžařské středisko. 

Přirozený vývoj světa však nelze obelstít, přišel rozpad SSSR a všech velkých idejí a v Kyrgystánu vypukla "kupónová privatizace" s tím rozdílem, že místo kupónové knížky dostal každý včetně dětí půl hektaru půdy a k tomu odpovídající počet dobytka, většinou ovcí. Výsledek byl ten, že většina rodin ovce prodala nebo snědla, půda zůstala ležet ladem a zemědělské stavby, které byly postaveny pro velké sovchozy, zpustly. Ze 4 miliónů ovcí zbylo po privatizaci jen 1,5.  A Kyrgyzové, které předtím strana nutila studovat na univerzitách, se vrátili na koních do hor, kde pasou koně a ovce a vyrábějí kumys. Nějaké podnikání, které vyžaduje organizování nebo plánování přenechali Rusům nebo Uzbebkům. Jsou ale i výjimky, někteří i zbohatli a zakoupili od překupníků kradené mercedesy a bavoráky nejvyšší třídy, které kodrcají po rozmlácených silnicích. 

To, co tady popisuji ale není odsuzování, naopak obrovská výhoda pro turistu, který když vypadne z města tak se ocitne v nádherné přírodě,  kde pokud někoho potká, tak to jsou pohostinní Kyrgyzové žijící v souladu s přírodou jako před staletími a ne žádný turistický průmysl. Pokud by se někomu po něm stýskalo, může jít s nějakou cestovkou na Pik Lenina - ale to už je jiná kapitola.