Text: Kamenáč, foto: Zdeněk H. (Radio)
Oš je na první pohled bohatší město a i mnohem čilejší než hlavní město Biškek. Je to asi díky poloze na dávné hedvábné stezce, úrodné Ferganské nížině a blízké hranici bohatšího Uzbekistánu. Snadno jsme maršrůtkou dorazili do hotýlku, který byl předem domluven cestovkou z Biškeku, porozhlédli po městě, nakoupili na bazaru a hlavně večer se neuvěřitelně přejedli výborným (chuťově) jídlem, což mělo v dalších dnech fatální následky. Hotýlek, stejně jako vše, co zde funguje, vlastnil Uzbek - podobně jako v Biškeku Rusové. Ráno pro nás i další skupiny přijel autobus, respektive autobusová bouda na terénním náklaďáku. Po zdlouhavém tankováni z pet lahví, v kterých se prodává nafta na ulicích jsme se klepali v buse po rozmlácené silnici. Každou chvíli jsem ucítil sirovodíkový smrad, jak kdybychom projeli kolem chemičky. Protože zde nic takového nebylo, přičítal jsem to sirné naftě, kterou jsme natankovali z lahví. Když jsme dorazili do základního tábora, začala Helena nějak podezřele pečovat o Zdeňka a za chvíli už ho vidíme běžet na latrinu. Pak už ani nikam neběhal, jen se svíjel ve stanu. Tehdy nám prozradil, že sirný plyn vycházel z jeho krku. V Base campu Helena sehnala i doktorku nějaké ruské výpravy, která zrovna pískala volejbalový zápas horských průvodců. Když dopískala, zalezla se Zdeňkem do stanu a dala mu dávidlo po kterém se vyblil z podoby a druhý den byl schopen vyrazit do 1. tábora.
My jsme se ovšem s vyšli napřed a po přechodu prvního sedla se objevil nádherný pohled na ledovec Lenina. Po něm jsme došli do prvního tábora už v poledne, tak jsme si řekli, že to zkusíme rovnou do druhého.
Když jsme došli pod první prudký výšvih, přezuli jsme se do zimních bot, resp já do lyžáků a pohorky nechali schované na místě. Od té doby jsem začal mít problémy. Jednak mě dostihlo se zpožděním to, co měl Zdeněk o den dřív, jednak do mých pětikilových bot s mačkami se nalepil mokrý sníh, takže jsem byl jak na chůdách. Zato Radio šel jako laňka. Po pěti hodinách jsme ušli jen asi 500 výškových metrů a museli jsme zatábořit asi kilometr před 2. campem. Celou noc jsem proklepal v zimnici, ale druhý den to bylo lepší a celkem snadno jsme došli do dvojky, která je ve výšce asi 5200 m. Protože jsme měli spoustu času, vyšli jsme si ještě asi 500 výškových metrů do sedla pod Razdělnou a ponechali tam nějaké zásoby na příští den. Večer nás dostihli Helena se Zdeňkem, což nás docela překvapilo, že se tak rychle zotavil.
Druhý den jsme vyrazili do 3. campu, který je v sedle mezi Razdělnou a Pik Lenina ve výšce 6100 m. Šlo se mi dost špatně, ale bylo na to dost času a počasí nám přálo. Třetí tábor leží v úzkém sedle v podstatě na sněhové návěji. Bylo tam už dost stanů. takže byl problém najít místo. Nakonec jsme našli pěknou chráněnou plošinku - že to byl sněhový most přes velkou trhlinu jsme zjistili až když jsme balili.
Plán byl vyrazit druhý den ráno v šest, ale já jsem se po proklepané noci nemohl v té tmě sbalit, tak Zdeněk Rádio zcela nekompromisně vyrazil sám. Heleně a Zdeňkovi se také moc nechtělo, tak jsme vyrazili o hodinu později. Za námi vyrazili ještě další dvě skupiny.
Cesta je strašně zdlouhavá, protože se sestává asi ze tří prudkých výšvihu a mezi nimi jsou dlouhé plošiny. Na druhé plošině je i někdy používaný čtvrtý tábor. Šli jsme hodně pomalu a před posledním výšvihem jsme potkali Zdeňka Rádio, který se už vracel z vrcholu a řekl nám, že je to ještě dvě hodiny cesty. Když jsme vyšli poslední výšvih a GPSka ukázala výšku 7100 m, uviděli jsme před sebou další plošinu. Protože už byly 4 hodiny, museli jsme se otočit, abychom to zpět stihli za světla, což se nám podařilo jen částečně. Obrázky z výstupu jsou Zdeňka Rádio, který došel až na vrchol.
Druhý den ráno ve 3. táboře mě příšerně bolely nohy z mých pětikilových bot, ale asi i díky prodělané viróze. Ale vyhnali mě abych sešel dolů, tak jsem to překonal. V sedle pod Razdělnou jsme potkali davy lidí, stoupajících do 3. tábora. Většina vcelku nalehko, protože ruské cestovky to organizují tak, že mají stany v každém táboře. My jsme ovšem sešli rovnou do 1. tábora, kde už bylo asi 200 stanů, z mnoha byla slyšet i čeština. Ve dvojce bychom se stejně už nechytli, rozrostl za ty dva dny asi pětkrát. Druhý den ráno jsme sešli do BC a odpoledne začalo sněžit a pršet, tak jsme se ještě projeli po travnatých morénách na fantastických koních. Večer nás tam oslavovali jako hrdiny, protože ten rok před námi moc lidí na vrcholu nebylo. A to jsme byli za 6 dni po příjezdu zpátky. Pokud jsme pak slyšeli, tak vzhledem ke zhoršenému počasí se tam pak už moc lidí nedostalo.
Naštěstí druhý den jelo auto zase zpět do Oš, takže nám zbyl čas na prohlídku města. Z Oš do Biškeku jsme jeli nejprve autobusem do Toktogul, což je město u stejnojmenné přehrady.
V Toktogul jsme přespali u inženýra, který byl za SSSR náměstkem strojírny, ale teď se živí jako taxikář a jeho manželka, absolventka filosofie na universitě chová včely. Inženýr taxikář nás také odvezl do Biškeku přes nádherné horské sedlo.
Protože nám v Biškeku do odletu zbylo pár dní času, odjeli jsme opět k jezeru Izyk Kul, kde jsme se v lázeňském městečku Čolpon Ata rekreovali tak, že já jsem se koupal a ostatní blili a prděli do postelí virózu, kterou já měl už za sebou.
