Text: Kamenáč, foto: Zdeněk H. (Radio)
Naše túčko připlachtilo bez problémů a dokonce i taxikář po chvilce hledání a kličkování mezi dírami nás dovezl na sídliště, kde jsme měli domluvené bydlení. Bylo to v panelákovém bytě 2+1, odkud Nan Čan, asi 25-letý mladík, vystěhoval svoji matku a udělal z bytu penzion se specializací na japonské turisty. Za tím účelem i přijal nové jméno a naučil se kromě angličtiny i japonsky. Ale bylo to velmi sympatické, připomnělo to počátky kapitalismu v Čechách. Podařilo se nám i kontaktovat cestovku Dostuk, s kterou jsme domluvili odvoz věcí do Oš, nástupního města k odjezdu pod Pik Lenina. Pak jsme vyrazili na první trek do hor hned nad městem.
Taxíkem jsme odjeli do lázeňského místa Ťoplie Ključi odtud se vydali na přechod přes dva, okolo 4000 m vysoké hřbety, do horolezeckého centra Ala Arča nad Biškekem. Byli jsme vyloženě nadšeni skutečně krásnými horami, ledovcovými říčkami a sněhovými poli, které se střídají s kvetoucími loukami.
Cesty prakticky žádné, natož značené. Naštěstí vždy dopoledne bylo jasno, takže se vybrala trasa do dalšího sedla. Odpoledne skoro vždy prší nebo sněží. V jednom čtyřtisícovém sedle bouře kolem nás práskala celou noc do okolních skal.
Z Biškeku do Rybače u jezera Izyk Kul jsme z poznávacích důvodů jeli vlakem, ačkoliv nás od toho místní zrazovali. A nelitovali jsme, z pomalu jedoucího vlaku toho člověk více vidí. Izyk Kul je velmi zajímavé jezero. Leží v nadmořské výšce jako Sněžka a jeho jméno znamená teplá voda. Je to proto, že se do něj vlévá spousta teplých pramenů z okolních hor. Voda je docela čistá a skutečně docela teplá. Jezero je asi 170 km dlouhé a 70 km široké a nemá většinou ani žádný odtok. Většinou proto, že kvůli k závlahám z dob rozvinutého socialismu poklesla hladina asi o 50 m ale teď díky návratu do doby pasteveckého zemědělství závlahy nefungují a hladina prý opět stoupá. Z Rybače jsme jeli autobusem po jižní straně jezera k vesnici Pokrovka, kde jsme se vykoupali a pak ještě popojeli taxikem do hor, kde jsme měli vymyšlený další trek.
Bylo to podobné jako minule, jen ještě méně turistické a více jsme potkávali místní obyvatele.
Po návratu z treku jsme přespali v Karakol, historickém středisku ve východním cípu jezera. Spali jsme v turistické ubytovně, kterou využívají hojně horolezci, zejména při cestě na Pik Pobeda. Ve městě je dokonce křesťanský dřevěný kostel z carských dob. Cestu jsme absolvovali taxikama, jejichž cena byla v přepočtu 2 Kč/km. Nejprve jsme jeli po severní straně jezera Izyk Kul opět do Rybače a pak do Narynu. Je to jediná silniční spojnice středního východu s Čínou, tak zde je čilý provoz cca jednoho auta za 5 minut, většinou jsou to náklaďáky vezoucí šrot z rozebraných továren bývalé SSSR. Silnice poskytuje i výdělek mnoha zemědělcům =pastýřům, kteří prodávají kumys. Ovšem není kumys jako kumys a náš řidič zastavil u zaručeně nejlepšího a bychom mu věřili, koupil si dva kanystry.
Z Narynu jsme se rozhodli jet přes Kazarman, což by šlo jet podél řeky Naryn, kdyby občas netekla v hlubokém kaňonu. Proto prašná silnice vede přes krásné průsmyky.
Kazarmán je zlatokopecké město, takže je obklopeno obrovskými hromadami přetěženého štěrku. Ačkoliv sláva města s rozpadem SSSR a tím i těžby zlata již pominula, stále je to docela bohaté městečko, i když nejbližší asfaltová silnice je vzdálena den jízdy autem po ne vždy sjízdné prašňačce. Jedna vzpomínka starých zašlých časů se na nás přilepila v podobě paničky s dítětem, které původně byla zřejmě docela dobře situovaná (její manžel byl snad nějaký režisér v divadle) ale po totálním kolapsu infrastruktury včetně zrušení divadel manžel prý někam odešel a ona to nemohla nějak zkousnout. Celou noc nás tak úpěnlivě prosila, abychom ji z toho pekla odvezli, až z toho byla chudinka úplně namol.
Z Kazarmánu do Jalal Abad vede sice silnice, ale nikdo nedokázal přesně říct, jestli je sjízdná. Nám se nechtělo věřit, že by nebyla, vždyť je to nejkratší spojnice k sousednímu městu. Za tučný příplatek jsme přesvědčili našeho řidiče, aby pokračoval, jen nám bylo divné, proč trvdil, že zpět bude muset jet přes Biškek, což je asi 5x delší. Brzy jsme pochopili; silnice vede ve strmých svazích plných sesuvů, které hrozí, že každou chvíli utrhnou silnici i s autem. Na jednom takovém sesuvu jsme také skončili, asi 50 km od Jalal Abad. Rozloučili jsme se s naštvaným řidičem a pokračovali dále pěšky. Po asi 5 km jsme překonali sesuvy a silnice již pěkně vedla údolím, kde nás vzala rodina, vracející se asi z pikniku. Jejich bohatýr Moskvič pojmul všech 8 lidí a 4 obrovské krosny a spolehlivě na dvě rychlosti nás dovezl do Jalal Abad, lázeňského města na okraji úrodné Ferganské nížiny. Odtud to již není problém dojet autobusem do Oš. Myslím, že tento přejezd byl jedním z největších zážitků našeho cestování po Kyrgystánu.
